Nordic Walking

úterý a čtvrtek 14:00-16:00 h / Praha a okolí

(případně dle dohody i v jiných termínech)

 

Pozvánky na konkrétní vycházky najdete v sekci Novinky.

Napsali o našem cvičiteli a průvodci Honzovi Šimlovi

Věk je výzva k novému začátku, nikoliv k rezignaci

 

POVLTAVSKÁ STEZKA - 1.10.2019

pozvánka

Z autobusu č. 390 jsme vystoupili v Třebenicích a vydali se směrem dolů k Vltavě, kam jsme sestoupili po 233 schodech k soše sv. Jana Nepomuckého. Zde jsme se společně vyfotografovali a vydali se dál po zelené TZ na trasu Povltavské stezky do Štěchovic. Na malou chvilku jsme se ještě zastavili pod monumentální hrází Slapské přehrady a pokusili se představit si situaci při povodni, kdy nestačila propusť přehrady na odvod povodňové vlny a voda přetékala přes korunu přehrady.

Povltavská stezka je součástí naučné stezky Svatojánské proudy. Stezka vede v délce 8 km po úbočí svahu vysoko nad vodní hladinou Vltavy mezi hrázemi vodních nádrží Slapy a Štěchovice. Její název, Svatojánské proudy, odkazuje na místa dávno skrytá pod hladinou.

Tentokrát jsme se na ní vydali, abychom se rozloučili s létem a otevřeli svoji turistickou náruč podzimu. Tak docela se to ale nepovedlo. „Léto“ nás přivítalo teplými slunečními paprsky, kterými nás častovalo nejen z oblohy, ale snažilo se nás oslnit i z vltavské hladiny a nepustilo nás ze svého obětí po celou cestu. Kromě střídajících se malebných výhledů na Vltavu jsme podél cesty míjeli skalní útvary, suťová pole, prošli dvěma skalními tunely a vystoupali na vyhlídky, z nichž byl pěkný výhled na vltavský kaňon. Při pohledu dolů jsme si představovali, jaký asi výškový pohled na Vltavu by se nám naskytnul, kdyby nebylo Štěchovické přehrady.

Vlastní pěšina je málo udržovaná a už se na jejím stavu povětrnostní podmínky dost podepsaly. Všichni účastníci ji však zvládli ve zdraví. Většina tuto krásnou trasu prošla poprvé a údiv nad divokostí a rozmanitostí přírodních krás dávali neskrytě najevo. Cestou jsme se mohli zastavit u 12 nových, dobře koncipovaných informačních panelů naučné stezky Svatojánské proudy, které upozorňují na zdejší přírodní zajímavosti, informace o voroplavbě a přehradách. Malý kousek před koncem trasy jsme spočinuli přímo nad hrází přehrady Štěchovice, kde je, kromě přehradních vodních turbin, umístěna i přečerpávací elektrárna. Stáli jsme na můstku nad mohutným potrubím vedoucím na vrchol svahu „Homole“, kde je vodní nádrž, kam se voda přečerpává, aby se pak její spád využil pro výrobu „špičkové energie“. Před Štěchovicemi neušel naší pozornosti architektonicky zajímavý kostel, který prochází v současné době opravou a na jehož věž byl nedávno osazen nový zvon. Jak nám řekla místní obyvatelka.

Po čtrnácté hodině jsme byli na konci trasy ve Štěchovicích, kde naše putování skončilo. Měli jsme štěstí. Po osmi minutách čekání přijel autobus, který nás odvezl do Prahy. Po nástupu do autobusu se zamračilo a začalo pršet. To se ohlásil podzim.

Honza Šiml

 

PROSEČNICE - JÍLOVÉ - 17.9.2019

pozvánka

V noci na 17. září pršelo a trochu se ochladilo. To bylo asi příčinou, že na tuto velice zajímavou vycházku přišlo jen devět zájemců. Skupina byla sice menší než obvykle, ale dobří chodci a parťáci.

Vystoupali jsme „VLČÍ ROKLÍ“ a pokračovali po prastaré lesní cestě, lemované mnoha skalními útvary, nad klikatícím se potůčkem, který protéká dvěma jezírky. Zastavili jsme se u krásného, rovně rostlého smrku a obdivovali jeho výšku. Snad čtyřicet metrů. Cestou k druhému jezírku jsme již nacházeli první hříbky – ty pravé, baculaté s krásně hnědými hlavičkami. U jezírka jsme udělali skupinovou fotku a pokračovali dál Vlčí roklí po cestě vydlážděné neopracovanými balvany až ke kamennému vodopádu.

Na úpatí této přírodní zajímavosti jsme si přečetli panel - odborné pojednání o geologii a přírodě této lokality. Po několika desítkách metrů jsme byli na místě a měli možnost tento geologický útvar shlédnout. Pokochat se monumentalitou oblých, jemným mechem porostlých balvanů a vše si vyfotografovat. V tu dobu vykoukly z mraků sluneční paprsky, které nás pak provázely celý den.

Pokračovali jsme Hornopožárskými lesními cestami a pěšinkami, sbírali houby a v pohodovém tempu si prošli celou naplánovanou trasu. Ani na posledním strmějším úseku nebyly problémy – pěšina kluzká nebyla.

Do Jílového jsme došli před 14. hodinou. Na náměstí jsme se odměnili (v cukrárně či restauraci) nějakou tou dobrotou a vrátili se autobusem v 15 hodin do Prahy.

Byla to krásná pohodová vycházka – příroda, počasí, provoněný les, přátelská atmosféra a navíc plné tašky hub!

Honza Šiml

 

TORRE DI PALME - 2.9.2019

Tentokrát to byla vycházka mimo region – prošli jsme se po okolí italského městečka Porto San Giorgio.

Skupina šestnácti turistických nadšenců vyrazila (v horkém odpoledni) z kempu, kde jsme byli ubytováni, na trasu dlouhou pouhých osm km. Trasa však měla jeden náročnější úsek. Cílem bylo „skalní městečko“ Torre di Palme.

První část vycházky vedla po úzkých chodnících městečka a po silnici (cca jeden km). V tomto úseku jsme prošli okolo dvou stavebně zajímavých kostelů. Ze silnice jsme odbočili na mořskou pláž, proslulou množstvím naplavených a mořem ohlazených kamenů a kamínků. Jsou tak pěkné, že každý z nich láká k sebrání. Mají tvary vajíček, srdíček různých placiček a jiných roztodivných tvarů, barev a žíhání. Nevýhodou je jejich váha. Většinou jsme si je jenom prohlédli, pocítili v dlaních jejich hladkost, chlad a vůni moře, potěšili se jejich krásou a ponechali je na pláži. Na konci pláže, u vlnolamu z nahromaděných bělostných balvanů (asi travertinu), jsme se vyfotografovali a celá skupina pak pokračovala polní cestou od pryč moře. Z okolo rostoucích stromů jsme ochutnali zrající fíky.

K našemu cíli to bylo už jen „pár kroků“. Městečko Torre di Palme, které stojí na skalnatém návrší, jsme celou cestu z Porto San Giorgio viděli před sebou. Závěrečný výstup na vrchol kopce jsme absolvovali po schodišti s 256 schody. Žádné tričko nezůstalo suché! Pohledy z vyhlídek na okraji města však za tu trochu potu stály. A panoramatický pohled na mořský obzor od východu na západ je opravdu jedinečný.

Torre di Palme je malé městečko, ale nesmírně malebné. Strmé, uzounké uličky plné barevných květů, domy z kamenných kvádrů, kamenná schodiště, kamenné portály vchodů se zdobenými vchodovými vraty či dveřmi, malá okénka zaplněná květy. Svou pestrostí zaujme i kavárnička vyzdobená množstvím barevných obrázků. Cestou jsme nahlédli do dvou starobylých kostelíků s typickými zvony zavěšenými v navýšeném, štítovém, prostoru. Prohlédli jsme si též jednoduchou kapli z X. století. Prostor mezi domy je vyplněn kamennou, květy vyzdobenou, kašnou a kavárenskými stolky s vyhlídkou na moře a Porto San Giorgo. Pravda, vše je trochu plánovitý útok na oči turistů, ale povedený. Prošli jsme si křížem krážem uličky a schodiště, kde většina účastníků nacházela další a další objekty hodné zachycení do paměti mobilu či fotoaparátu. Doufám, že v myslích účastníků utkví především atmosféra místa, kterou žádná fotografie nepřekoná.

Zpět do kempu jsme se vrátili po silnici a někdy i po chodníku, které tam téměř nejsou!! Pravda, řidiči aut chodce většinou respektují, je jen potřeba si zvyknout na trochu jinou atmosféru pouličního provozu. Byl to prima výšlap.

Na příští vycházku s vámi (už zase doma v Česku) se těší

Honza Šiml

 

DAVLE - JÍLOVÉ - 23.8.2019

pozvánka

 

ČERNOLICKÉ SKÁLY - 17.8.2019

pozvánka

Na stanici autobusu se nás sešlo devatenáct. Od autobusové zastávky pokračovala naše cesta po místních komunikacích (ŽTZ) mezi vilkami, přes pěkně vyhlížející náves, směrem k hřebínku Brd, který se tyčil před námi. Na malou chvilku jsme se shromáždili u kapličky, stojící při cestě, abychom udělali společnou fotografii.

Tato poklidná cesta bohužel ústí do rušné komunikace, kde je potřeba dbát na bezpečnost. Není zde chodník a silnice se svažuje do nepřehledné zatáčky. Proto jsme pokračovali dál jednotlivě, po levé straně silnice a vytvořili asi padesát metrů dlouhého „hada“, vinoucího se husím pochodem až k odbočce na neupravenou polní cestu, kde žlutá turistická cesta pokračuje kolem pole a několika vilek až k úpatí vlastního kopce. Dalších, přibližně 700 metrů, nás čekala prudce stoupající, vodou vymletá úvozová cesta se značným výškovým rozdílem (cca 100 m?). Nejkritičtější místa, vymletá někde až na skalní podloží, s nahrnutými kameny a štětem, jsme mohli pohodlně a bezpečně obejít vzrostlým smrkovým lesem.

Po čtyřiceti minutách jsme se všichni sešli na křižovatce turistických cest pod rozcestníkem „U šraňku“. Cestou nahoru jsme byli účastníky neuvěřitelné nehody dvou nákladních skříňových aut, které za pomoci navigace do této lesní, neudržované, svažité cesty zajely shora a zaklínily se zde tak, že nebyla šance na cestu dolů, ani na návrat. Jeden z řidičů, kterého jsme potkali, nám řekl, že čekají na bagr a buldozer, který by měl cestu upravit. Nedovedu si představit, je-li to vůbec možné. Práce na několik dnů, týdnů?

Naše cesta pokračovala příjemnou lesní cestou na skalní vyhlídku Hviždinec, vzdálenou od rozcestí asi jeden km. Tento skalní útvar je členitý, a tak při výstupu na jeho nejvyšší bod (vyhlídku) je potřeba opatrnosti. Zde jsme se na chvilku posadili, rozhlédli po krajině, nasvačili a provedli zápis do zdejší „vrcholové knihy“. Hviždinec je skála, čnící vysoko nad okolní terén, ze které je daleký pohled do krajiny směrem na pahorkatinu a lesní komplex v okolí Karlštejna a Českého krasu. Skýtá i zajímavý „letecký“ pohled na Řevnice, Hlásnou Třebáň a těmito městy meandrující Berounku.

V tu dobu se zatáhlo a trochu ochladilo. Nezdrželi jsme se dlouho, vrátili se na rozcestí U šraňku a vydali se vlevo (ČTZ) po hřebenu, širokou lesní cestou, směrem k 3,5 km vzdáleným černolickým skalám. Brdský hřeben pokrývají lesy, místy vystupují obnažené skály a balvanitá pole. Kdo si všímal okolního lesa, mohl vidět také docela pestrou skladbu dřevin - duby, smrky, borovice, břízy, mladé i vzrostlé jedle, které nebývají k vidění často. Cestou jsme „zobali“ zrající ostružiny a některým se podařilo najít hříbky i jiné houby. Za necelou hodinu jsme se již rozsadili po skalním masivu, který byl hlavním cílem naší vycházky, černolických skalách.

Z tohoto místa je rozhled na obrácenou stranu než z Hviždince. Přímo pod námi Černolice a na dohled Líšnice, Klinec a Řitka. V pozadí dělá kulisu vrchovina podél Vltavy a Sázavy. Prošli jsme se po pěšině na vršku a prohlédli si skály. Průhledy do krajiny mezi skalami jsou jedinečné a velice fotogenické. Naše putování pokračovalo přes obec Černolice a za ní luční cestou do lesa, kde nás čekal sestup do první rokle a trocha bláta na jejím dně. Dole tekoucí potok jsme zdolali po novém můstku a pokračovali stále lesem po ČTZ přes další dvě strmé rokle, jejichž zdolání vyžadovalo trošku víc sil. V dobré náladě a natěšení na odměnu v cukrárně či u piva jsme dorazili do Jíloviště - cíle naší vycházky. Tentokrát to byla půldenní cesta krásnou letní přírodou a doufám, že jí zopakujeme, třeba v jiném ročním období.

Našlapali jsme (podle dodatečného změření trasy) téměř 13 km.

Honza Šiml

 

VE ŠLÉPĚJÍCH PRAOTCE ČECHA – NA ŘÍP - 30.7.2019

pozvánka

O vycházku projevilo zájem 14 seniorů. Pohodlným vlakem jsme dojeli do Roudnice nad Labem. Z nádraží jsme došli na náměstí, ze kterého je pěkný pohled na průčelí zámku. Zde jsme si udělali „startovní“ fotografii, rozhlédli se po prostorném náměstí, kde za štíty domů bylo možné spatřit vrchol známé roudnické hlásky. Poté jsme se neprodleně vydali na cestu podřipskou krajinou k hoře Říp.

Ze dvou turistických značek, které vedou na Říp (modrá a červená), jsme si vybrali červenou. Především proto, že velká část trasy vede lesními pěšinkami, kdežto modrá otevřenou krajinou. V den naší vycházky dosahovala teplota ke 30 oC. Cesta z náměstí na okraj města, dlouhá cca jeden kilometr, vede sídlištní a vilovou zástavbou. Tento úsek trasy není nijak přírodně ani architektonicky zajímavý.

Asi po dvaceti minutách jsme došli na začátek lesního úseku a po klikaté pěšině vystoupali na vršek nad Roudnicí, ze kterého bylo, na místech s průseky, vidět do krajiny a na vlastní město. Chladivá lesní pěšinka nás dovedla až do obce Krabčice, kterou jsme celou prošli až na začátek krásné lipové aleje vedoucí k úpatí Řípu. Uprostřed Krabčic je kostel a na konci obce je dřevěná socha praotce Čecha. Jinak je tento úsek cesty málo zajímavý. Zato cesta lemovaná staletými lipami, která končí těsně u úpatí hory, je úžasná. V tomto místě se skupina, která šla do té doby společně, rozdělila na menší skupiny a jednotlivce a k vrcholu jsme vystoupali každý podle svých sil a chuti. Náležitě jsme se zpotili a nahoře, u stánku s občerstvením, se asi po půl hodince všichni sešli.

Na nejvyšším místě hory stojí rotunda svatého Jiří, kterou jsme si prohlédli z vnějšku a kdo měl zájem i s komentovanou prohlídkou. Po odpočinku na této hoře, která je „co Mohamedu Mekka, to Čechu Říp“, jsme se vydali na cestu zpět. Polovina účastníku se v Krabčicích (po 10 km cesty) oddělila a využila autobusového spojení do Roudnice nad Labem. Zbývajících osm si nenechalo ujít příjemnou cestu zmíněnou lesní pěšinkou a došlo až na nádraží do Roudnice pěšky. V dusném počasí, při teplotě blízké 30 oC, to byl pro všechny účastníky náročný výšlap. Někteří, kteří tento výlet absolvovali, mají z různých důvodů sníženou mobilitu a musili trošku zatnout zuby, aby poslední úsek na vrchol Řípu zdolali. Přesto jsem na jejich tvářích zaznamenal jen úsměv. Ani slovo nářku. Smekám před nimi a všechny zdravím.

Vycházka na horu Říp nám zabrala velkou část dne a ubrala sil. Prohlídka města nám zůstala na jindy. Do Prahy jsme dojeli vlakem po 16. hodině. Bouřky, které se po celý den ve středních Čechách vyskytovaly, se nám zcela vyhnuly. Sv. Petru velký dík.

Honza Šiml

Hora Říp - tento 459 m vysoký kopec neobvyklého zvonovitého tvaru se tyčí uprostřed roviny a proto je zdaleka viditelný (i z Prahy). Geologický popis je pro laika nezajímavý, snad jenom to, že je znám silným magnetismem (obsahuje hodně magnetitu a titanu). Jedná se o čedičovou vyvřelinu stáří 25 mil. let. Jeden ze základních kamenů Národního divadla je i z této hory. V našem podvědomí je Říp především spjatý s legendou o příchodu praotce Čecha, po kterém je naše vlast pojmenována. Tuto pověst první zachytil písemně Kosmas a Říp se tak stal jedním ze symbolů českého státu. K Řípu neodmyslitelně patří románská rotunda svatého Jiří a Vojtěcha, kterou nechal v roce 1126 vystavět kníže Soběslav na paměť vítězné bitvy u Chlumce nad německým panovníkem Lotharem. Nejprve byla zasvěcena Vojtěchovi a později v 16 století sv. Jiří. V dubnu každého roku se zde koná tradiční pouť s bohoslužbou. Co se majitelů hory týče – ve středověku patřila strahovskému klášteru, potom několikrát změnila majitele a dnes patří rodu Lobkowiczů.

Roudnice nad Labem - město Podřipska, nabízí řadu zajímavostí – Podřipské muzeum, věž Hláska, Lobkowiczký zámek, galerii moderního umění, Augustiniánský klášter, židovský hřbitov a další.

 

HÁJE – SVATÁ HORA U PŘÍBRAMI – 23.7.2019

pozvánka

V úterý 23. července v 8 hodin se nás na zastávce MHD sešlo 31! Jedna účastnice se ještě připojila přímo na Svaté hoře. Vzhledem k předpovědi vysokých denních teplot jsem očekával malou účast. A ejhle!! Autobus jsme téměř obsadili.

Z autobusu jsme vystoupili na zastávce Háje a část pěší vycházky na Svatou horu, dlouhou 4 km, jsme absolvovali ještě za přijatelné dopolední teploty.

Po příchodu do areálu kláštera jsme udělali společnou fotografii, zběžně si prohlédli celou stavbu – prošli se okolo basiliky Nanebevzetí Panny Marie, vyslechli si zvonkohru a poté i zvony oznamující poledne. V zápětí jsme se vydali na více než hodinovou podrobnější procházku s průvodcem. Obešli jsme celý ambit se čtyřmi rohovými kaplemi a celou řadou vnějších kaplí. Dozvěděli jsme se o historii Svaté Hory, pověstech a bájích vyobrazených na stropě ambitu a postranních kaplí. Prohlédli jsme si vnitřek basiliky s nově instalovanými varhany s tisícovkou píšťal. Měli jsme možnost zaslechnout i jejich hlas – probíhala zde varhanní škola.

Z areálu stavby jsme zašli do parku, zastavili se u pamětního kříže faráře Toufara, prošli se krátkou křížovou cestou (prosté dřevěné kříže) a vydali se spojovací chodbou po 400 m dlouhém schodišti do centra Příbrami. Ve skupinách jsme si prohlédli město (kostel, moderní kašnu, pěší zónu) a občerstvili se. Někteří navštívili i zámeček (nejstarší dochovanou stavbu v Příbrami), kde je muzeum, informační turistické středisko a výstavní síň se stálou výstavou fotografií uměleckého fotografa Františka Drtikola.

Pěkné počasí, společnost příjemných lidí a spousta zajímavých informací – tak by se dala shrnout naše vycházka. Do Prahy jsme se vraceli individuálně autobusy MHD. Ve svých domovech jsme byli kolem 16. hodiny, kdy teplota vzduchu v Praze dosahovala 36 oC.

Honza Šiml

 

PRAŽSKOU ZELENÍ – LESEM NA CIBULCE – 4.7.2019

pozvánka

Na vycházku se nás sešlo osmnáct. Naším cílem byla část lesa v okolí usedlosti Cibulka upraveného do podoby lesoparku. K úpravě lesa na park došlo již v 19. století. Součástí parku je řada soch a staveb, z nichž se většina dochovala do dnešní doby, i když některé v žalostném stavu.

Začali jsme u sochy sv. Jana Nepomuckého (nedaleko tramvajové zastávky), od které jsme vyšli přírodním schodištěm k Čínskému pavilonu. Zde se nám otevřel pohled na usedlost Cibulku a ovocný sad na svahu. Pokračovali jsme po zpevněných cestách, roubených starými duby a došli k soše Jupitera. Zastavili jsme se u chráněného dubu mimořádné velikosti. O kousek dál jsme minuli romantickou Poustevnu a po lesní pěšině sešli k jezírku Diany. Nad jezírkem jsme si prohlédli její sochu.

Od jezírka jsme vystoupali pár metrů k umělé zřícenině s rozhlednou a po jejím úzkém cihlovém schodišti až nahoru a rozhlédli se po okolí. Od rozhledny vedla naše cesta na vršek svahu tabulové hory Vidoule. V současné době je celá obrovská pláň pokryta zrajícím, zlatě svítícím ječmenem.

Asi polovina naší trasy se vyhnula hlavním parkovým cestám a místo toho vedla po lesních pěšinách, krásným listnatým lesem. Poslední kilometr po asfaltové cestě nás zavedl na začátek naší trasy u stanice tramvaje. Většina účastníků byla v této zelené části Prahy poprvé a procházku si užívala. Pro mnohé se vycházka stala inspirací pro další návštěvy, např. prázdninové procházky s dětmi.

Honza Šiml

 

VOZNICE - STOŽEC - SKALKA - MNÍŠEK - 14.6.2019

pozvánka

Na vycházku přišli pouze manželé Vodehnalovi. Moc mne to překvapilo, protože se mi ji podařilo načasovat naprosto přesně – viděli jsme záplavu kvetoucích náprstníků.

Z Prahy jsme vyjeli v 7 hodin. Za chládku jsme od autobusové zastávky ve Voznici šlapali po zelené a pak modré TZ na lesní rozcestí „Voznice“, dále po zelené TZ lesní cestou zvanou „Hadovka“ na rozcestí „Knížecí studánky“ a yystoupali na Stožec (605 m n. m.). Krásným chladivým lesem, v nadmořské výšce cca 550 m n. m., jsme po hřebenové trase došli na Skalku a sešli do Mníšku. Ušli jsme cca 18 km. Byla to jedna z nejhezčích vycházek.

Honza Šiml

 

PROSEČNICE - TÝNEC NAD SÁZAVOU - 11.6.2019

V úterý 11.6.2019 se konala vycházka po trase Prosečnice - Vlčí rokle - Panská skála - Týnec nad Sázavou - cca 13 km. Účastnilo se jí 13 "pochodníků".

Do Prosečnice jsme jeli vlakem z Kačerova. Na trasu z Prosečnice jsme vyrazili poměrně pozdě - asi v 10:30 hodin. Ten den odpoledne dosáhla teplota 32 oC. Vzhledem k tomu, že téměř celá trasa vedla lesem nebyla procházka nikterak náročná, ale naopak příjemná.

Krásný kamenný vodopád ve Vlčí rokli na začátku trasy mnohé fascinoval svou mohutností a zvláštností - něco opravdu nevídaného. Dále vedla trasa lesními cestami mnohde roubenými vzrostlými stromy. Mimo jiné též překrásnou modřínovou alejí. Alejí, jakých je u nás málo. Pohled na řadu, nejméně třicet metrů vysokých, mohutných modřínů, dlouhou cca půl kilometru, je úžasný. Dále jsme šli pěšinkami vystlanými travou a mechem, vyzdobenými letními květy včetně pestrobarevných, vysokých náprstníků. Krásná příroda a příjemná atmosféra celý zážitek z výletu ještě umocnily.

Honza Šiml

 

POSÁZAVSKÁ STEZKA - 9.6.2019

pozvánka

Na stanici Budějovická dorazilo 16 výletníků. Autobusem jsme dojeli do Kamenného Přívozu a vyrazili nejprve po asfaltové silnici, ze které jsme po necelém kilometru odbočili na červenou turistickou značku (TZ) do údolí Sázavy.

Po úzké kamenité pěšince nad Sázavou, která v jednom místě prudce stoupá, jsme došli na rozcestí turistických cest - červené a modré. Klasická Posázavská stezka vede až do Pikovic po červené. My jsme pro tentokrát udělali malou změnu a pokračovali příjemnou lesní cestou, která se střídá s pěšinkami, po modré značce do Třebsína. Pod Třebsínem jsme se zastavili v sídle vodníka TŘEBSINA, syna vodníka TŘEBA. Přečetli jsme si jejich rodinný příběh, který je moc zajímavý, avšak poněkud složitý. Kdo chce vědět podrobnosti o tomto rodě vodníků, tak si tam zajděte (nejblíže to je ze Štěchovic).

V Třebsíně, hned na kraji obce u krásné zvoničky, je restaurace. Zde jsme se občerstvili a s novými silami se vydali hlubokou romantickou roklí do údolí Sázavy. Asi po 20 minutách jsme stanuli zpět na červené TZ Posázavské stezky. První vyhlídka, na kterou jsme došli, Raisova vyhlídka je pojmenovaná po známém českém spisovateli, který ji rád navštěvoval. Je odsud „letecký“ pohled do údolí řeky Sázavy. Následovala Klimentova vyhlídka, ze které je pohled na zákrut řeky s chatami a malou pláží. Vyhlídka získala název po Josefu Klimentovi (1858 – 1938), učiteli, dlouholetém pracovníkovi Klubu Českých turistů a autorovi turistických průvodců.

Od této vyhlídky trasa klesá blíž k hladině řeky. Všude okolo je mnoho přírodních krás a zajímavostí. Sestup však vyžaduje opatrnost – mít otevřené oči pro krásu i nebezpečí. Sešli jsme k řece a podél toku pokračovali směrem do Pikovic. Vlevo nad námi jsme minuli Medník, který každoročně navštěvujeme, když na jaře kvete vzácná rostlina kandík. Cestou jsme vzhlíželi ke skalám, na kterých jsou vybudovány krkolomně vyhlížející stavby chatek. Mimo jiné i „kadibudka“ přilepená na skálu v obrovské výšce. Na protějším břehu řeky se vyjímá skalní útvar Pikovická jehla.

Po chvilce jsme došli k velkému dřevěnému kříži, který je na začátku Posázavské stezky. Zde je na skále upevněna pamětní deska Posázavské stezky se základními daty o stavbě. Pořídili jsme si „cílovou“ fotografii a vydali se ke konečné stanici autobusu u Pikovického mostu. Část účastníků počkala na autobus do Prahy zde, druhá část pokračovala podél Sázavy do Davle. Do Prahy jsme přijeli společně asi v 15 hodin.

Celková délka trasy do Pikovic činí 10 km, do Davle pak 13 km. Věřím, že jste si výlet užili ve zdraví a těším se na viděnou na dalším výšlapu.

Honza Šiml

 

ÚDOLÍM ŘEKY KAMENICE - 18.5.2019

pozvánka

Vyrazili jsme vlakem v 9:19 h ze Smíchovského nádraží směr Turnov. Po dvou hodinách jsme byli na místě a dali si oběd v restauraci proti nádraží, která je moc příjemná a obědy mají do 100 Kč.

Posilněni a v dobré náladě jsme rychlíkem ve 12:42 h pokračovali do Železného Brodu, kde jsme přestoupili na navazující osobní vlak, a nakonec vystoupili ve stanici Návarov, která je přímo v lese.

Došli jsme k mostu, odkud je krásná vyhlídka na řeku. Prošli jsme okolo hezké vilky Rusalka, kde byla rovněž možnost občerstvit se. Pokračovali jsme do mírného kopce a přešli na stezku směřující na zbořeninu Návarov, kde jsme si trochu zasportovali. Čekala nás totiž krátká feráta zajištěná kovovým žebříkem. Vystoupali jsme ke zřícenině hradu, který jsme si bohužel nemohli prohlídnout zblízka, protože se právě opravuje.

Potom jsem sešli dolů k řece, kde začínala divoká příroda a slapy. V rozšiřujícím se údolí se divoká voda zmírňuje. Prošli jsme nejkrásnějším úsekem podél řeky zpět k Rusalce a odtud do Jesenného. V 16:07 h jsme nasedli na rychlík přímo do Prahy.

Celou cestu připravila a krajem svého mládí nás provedla Milena Frýbová. Děkujeme.

Jitka Hlaváčková

 

POVLTAVSKÁ STEZKA - 17.5.2019

pozvánka

Několik dnů před termínem vycházky bylo deštivých. Trasa je náročná i za sucha. Proto jsem z bezpečnostních důvodů uvažoval o odložení vycházky a o náhradní trase.

U autobusu na Smíchovském nádraží se nás sešlo deset – všichni odhodlaní vycházku absolvovat. Dojeli jsem do Štěchovic a vyrazili po modré turistické značce na okraj obce, kde jsme odbočili do prudkého svahu na pěšinu, která vede zalesněným svahem. Minuli jsme potrubí přečerpávací elektrárny, která je součástí přehrady Štěchovice, a posléze se podívali na elektrárnu shora.

Pokračovali jsme podél Vltavy po zelené TZ až do Třebenic (zelená TZ). Povltavská stezka je součástí naučné stezky Svatojánské proudy. Trasa je mimořádně krásná a pozoruhodná, avšak cesta po ní je obtížně schůdná. Vede v délce 8 km po úbočí svahu vysoko nad vodní hladinou Vltavy mezi hrázemi vodních nádrží Slapy a Štěchovice. Její název Svatojánské proudy odkazuje na místa, dávno skrytá pod hladinou. Přesto, že počasí bylo v den vycházky pro turistiku ideální, bylo potřeba nespěchat a na chůzi se soustředit. Chůze na promoklém terénu byla pomalejší a vyžadovala zvýšenou opatrnost a pozornost na každém kroku.

Po zelené TZ jsme došli až k soše sv. Jana Nepomuckého na dohled od Slapské přehrady. Odsud jsme vystoupali po 233 schodech k zastávce autobusu a restauraci v Třebenicích, kde jsem vycházku (částečně z časových důvodů) ukončili a vrátili se MHD do Prahy. Na Homoli, k nádrži přečerpávací elektrárny, si zajdeme jindy.

Ukázalo se, že odhodlání přítomných, trasu neměnit a zdolat nástrahy cesty, mělo reálný základ, že se u nikoho z přítomných nejednalo o přecenění svých fyzických možností, jak se někdy stává. Přiznávám se, že jsem měl obavy, aby nenastaly komplikace, jejichž řešení by v daném terénu bylo velice složité. Za tyto pochybnosti se všem omlouvám.

Trasa Povltavské stezky je úžasná za každého ročního období. Tentokrát nás provázela sytá zeleň listoví stromů, keřů, květy mnoha druhů pozdně jarních, ale už i letních, bylin dávaly znát, že klepe na dveře léto. Vizuální zážitek byl umocněn zasvěceným popisem jednotlivých rostlin, který nám poskytnul jeden z účastníků – Petr Šmerák. Kromě střídajících se malebných výhledů na Vltavu jsme podél cesty míjeli skalní útvary, suťová pole, prošli dvěma skalními tunely a vystoupali na vyhlídky, z nichž byl pěkný výhled na vltavský kaňon. Při pohledu na Vltavu z výšky jsme se snažili představit si, jaký pohled by se nám naskytnul, kdyby nebylo Štěchovické přehrady. Cestou jsou rozmístěny nové, dobře koncipované informační panely naučné stezky „Svatojánské proudy“, přibližující okolní přírodu. Mnohé z toho, co jsme si přečetli na panelech, jsme mohli spatřit na vlastní oči – i živého mloka. Bystré oko Petra Š. spatřilo i ledňáčka. Citlivý turista může na této osmikilometrové trase vidět a zažít mnoho zajímavého.

Byl to pěkně prožitý den. Všechny, nejen účastníky, moc zdravím. Těším se na další výšlapy.

Honza Šiml

 

ODPOLEDNÍ PROCHÁZKA PRAHOU - 14.5.2019

pozvánka

Sešlo se nás dvanáct turistek. Vyrazily jsme autobusem ze zastávky Na Knížecí směrem na Dívčí Hrady. Vyšlapaly jsme na Ctiradův vrch a odtud dolů do Prokopského údolí.

Za chladného a větrného počasí (jen občas na nás vykouklo sluníčko) jsme ušly cca sedm km.

Jitka Hlaváčková

 

 

NÁVŠTĚVA SKANZENU V PŘEROVĚ NAD LABEM - 20.4.2019

pozvánka

Na místo srazu na Černé Mostě dorazilo 17 turistů. Autobusem č. 398 jsme dojeli do Starého Vestce, odkud jsme pokračovali pěšky přibližně tři km polní cestou podél potoka do skanzenu v Přerově nad Labem.

Krásné počasí nám umožnilo vychutnat si cestu přírodou i sváteční atmosféru přerovského skanzenu. Nahlédli jsme do života předchozích generací, jak v tomto kraji žily od konce 18. do poloviny 20. století. V současné době je ve skanzenu k vidění osm chalup a mnoho dalších hospodářských objektů, které sem byly přeneseny ze středního Polabí a citlivě soustředěny do celku, který přesvědčivě charakterizuje polabskou vesničku 19. století.

Velikonočně vyzdobeným skanzenem jsme procházeli chalupu od chalupy a nahlíželi do věrně zachycených interiérů světnic. V některých světnicích seděly selky (figuríny) v historických oblečeních (pracovních šatech, krojích) a prováděly různé domácí práce, za pecí si hrály děti. V kolíbce spalo dítě. Kovárna byla oživena ohněm, u kterého koval kovář apod. Instalace je tak přesvědčivá, že při vstupu do objektu a pohledu na ně mnozí návštěvníci podvědomě pozdravili. Pro nás starší, kteří měli možnost v mládí pobývat na venkově, to bylo nostalgické nahlédnutí do dětství a mnohdy i připomenutí blízkých osob, které jsme v tomto prostředí vídali při práci s nářadím, které naše vnoučata pravděpodobně vůbec neznají.

Velikonoční atmosféru skanzenu dokreslovala výstava kraslic a různé techniky zdobení vajíček včetně praktických ukázek. Kdo chtěl, mohl si sám vyzkoušet. Po podrobné prohlídce skanzenu jsme se vydali na cestu do Čelákovic. V lužním lese, kterým jsme procházeli směrem k Labi, jsme si kromě mohutných stromů a začínající květeny mohli povšimnout následků několikaletého období sucha. Místa, kde byly močály a jezírka, jsou většinou vyschlá. I tak je každý lužní les svou neupravenou divokostí krásný. Další naše cesta se vinula alejemi vzrostlých stromů, chatovou oblastí okolo upravených zahrádek po břehu Labe až do Čelákovic.

Z Čelákovic jsme se vrátili do Prahy vlakem. Ušli jsme přibližně devět kilometrů.

Honza Šiml

 

VYCHÁZKA JARNÍM POLABÍM: ČELÁKOVICE - KÁRANÝ - 17.4.2019

pozvánka

Na vycházku dorazilo 13 zájemců. Z nádraží v Čelákovicích jsme došli do středu města, kde jsme si dopřáli malé občerstvení ve vyhlášené cukrárně. Prohlédli jsme si náměstí se zajímavou kašnou (kaskádovitý potůček) a výstavní radnici.

Z náměstí jsme sešli po žluté turistické značce k Labi, kde jsme nejprve udělali společnou fotografii u kmenů mohutných topolů a potom pokračovali podél zdymadla k lávce přes Labe. Minuli jsme plavební komoru pro velké dopravní lodě přepravující např. uhlí, štěrk či těžké kontejnery s různým materiálem a zbožím. Při přecházení lávky se nám naskytl pohled nejen na Labe, ale i na vlastní město a orientačně i na trasu naší cesty.

Přešli jsme po lávce těsně nad hladinou slepého ramene Labe, prošli přírodní rezervací Grádo, až ke křižovatce turistických tras „U Václava“, kde jsme se na chvíli zastavili u zbytku bývalé eremitáže (poustevny), kterou založil hrabě Špork. Ze záznamů o tomto místě vyplývá, že kromě poustevny tu bývaly zahrady s vodotrysky, větrný mlýn a řada barokních soch (pravděpodobně dílo Matyáše Brauna). Do dnešní doby zde zůstala jen malá část – pískovcový reliéf zavraždění sv. Václava a sochy andělů Života a Smrti. (Většina soch byla přemístěna na zámek v Lysé nad Labem). Vše je pěkně restaurováno.

Po prohlídce kapličky a sousoší jsme pokračovali po červené až do Káraného. Les, jehož krajem jsme procházeli, je součástí chráněné přírodní rezervace Lipovka. Jedná se o lužní lesy v blízkosti řeky a podél slepých ramen Labe a kulturní borové lesy na sušších místech navátých písků mezi Brandýsem a Lysou n. L. Obec Káraný je známá zdroji pitné vody pro Prahu – přírodní filtrace písky umožňuje získávat kvalitní pitnou vodu. Projdeme okolo plnírny pitné vody a těsně za obcí se klene přes Labe další lávka, která nám umožní přejít zpět na pravý břeh Labe.

Za lávkou, přes kterou jsme prošli na druhý břeh Labe na okraj Lázní Toušeň, jsme měli neplánovanou, ale velice příjemnou, zastávku na chatě u jednoho z účastníků vycházky – Petra Šedy.

Po návratu na trasu jsme pokračovali po levém břehu Labe a mezi jeho slepými rameny zpět až ke zdymadlu, kde se okruh naší vycházky uzavřel. Pestrá příroda, labský veletok a lesy.

Zpět do Prahy jsme dojeli vlakem z Čelákovic. Ušli jsme přibližně 12 km.

Honza Šiml

 

VYCHÁZKA JARNÍM POLABÍM: SADSKÁ – NYMBURK – 9.4.2019

pozvánka

Do Sadské jsme dojeli autobusem č. 398, prošli jsme náměstím a odbočili na návrší k dominantě města - kostelu sv. Apolináře. Pokračovali jsme po žluté turistické značce kolem hotelu Modrá Hvězda a u jezera navázali na červenou turistickou značku, kterou jsme sledovali až do Nymburka.

Od jezera, které vzniklo po těžbě písku, jsme pokračovali po cestičkách v borových lesích, které jsou založeny na pískových dunách, a brodili jsme se pískem jemným jako mouka. Před obcí Písty jsme si prohlédli jednu z písečných dun, která byla zachována bez porostu a je udržována jako přírodní památka. Za obcí jsme šli po lukách (pastvinách) a po průchodu částí lužního lesa jsme sešli na cyklostezku k Labi a po ní došli až do Nymburka.

Zde jsme se vyfotografovali pod zbytkem středověkých hradeb. Mnozí byli překvapeni jejich monumentalitou a krásou. Po další malé prohlídce města jsme se zastavili na občerstvení a vlakem se vrátili do Prahy.

Vycházky dlouhé 12 km se zúčastnilo sedmnáct turistů. Celou trasu, včetně krátké prohlídky Sadské a Nymburka, jsme absolvovali za krásného slunečného počasí. Pokochali jsme se rozkvetlými sakurami v růžové aleji v Sadské a množstvím bíle kvetoucích stromů a keřů. Chvílemi to vypadalo, jako v zasněžené krajině.

Honza Šiml

 

VYCHÁZKA JARNÍM POLABÍM: LIBICE - PODĚBRADY - 3.4.2019

pozvánka

Na místo srazu na Masarykově nádraží přišlo dvacet osob. Zastávkovým vlakem jsme dojeli do Libice. Prošli jsme obcí k památníku Slavníkovců, kde jsme se nejprve seznámili s historií místa a udělali společnou „startovní“ fotografii.

Další cesta vedla příjemnou pěšinou po břehu Cidliny k soutoku s Labem. V zahradní restauraci u soutoku jsme se zastavili na krátké občerstvení. Pokračovali jsme po pravém břehu Labe do Poděbrad. Již z dálky jsme viděli poděbradský zámek a most přes Labe, po kterém jsme přešli na druhý břeh, abychom si v parku za mostem prohlédli starou zvonici a kostelík, postavený na paměť popravených kutnohorských horníků.

Poté jsme se vrátili do centra Poděbrad, prošli se centrální lázeňskou promenádou, kde kromě sadové úpravy z roku 1936 je řada uměleckých děl a veřejné prameny minerální vody, kterou jsme měli možnost ochutnat v neupravené formě. V naší „výbavě“ cestou domů nechyběly ani lázeňské oplatky.

Nepříznivá předpověď počasí z minulého týdne se naštěstí nevyplnila a tak nás celých 10 km provázelo sluníčko a vycházku jsme si mohli „vychutnat“.

Honza Šiml

 

VÝLET NA KARLŠTEJN A DO OKOLÍ - 30.3.2019

pozvánka

Výchozím bodem vycházky, které se zúčastnilo 17 osob, byl městys Karlštejn a cílem obec Svatý Jan pod Skalou. Od nádraží jsme vystoupali po červené turistické značce k hradu, který jsme obešli a lesní cestou pokračovali k místu zvanému „Dub u sedmi bratří“. Lesní pěšiny a cesty nás vedly dále přes „Bubovické vodopády“ a turistickou křižovatku „Propadlá voda“ na hřebínek s výhledy na staré mohutné lomy a úzkokolejnou dráhu pro hornické účely. Na protější stráni jsme viděli arboretum a na plošině pod strání ukázky těžených hornin.

Pokračovali jsme na vrchol skály Svatý Jan, ze které je letecký pohled na klášter, obec a okolní kopcovitou krajinu. Pohled poskytuje mimořádný zážitek. Poté jsme sestoupili do obce ke klášteru a prohlédli si kostel a jeskyni sv. Ivana (poustevnu).

Vzhledem k náročnosti trasy a teplému počasí jsme se rozhodli náš výšlap neprodlužovat do Vráže a ukončit jej ve Sv. Janu. Odjeli jsme tedy autobusem MHD do Prahy.

Špičkové počasí, probouzející se jarní příroda a daleké výhledy do malebné krajiny nám byly odměnou za opakované, namáhavé výstupy a sestupy hlubokými romantickými roklemi. Ušli jsme cca 12 km.

Účastníkům děkuji za příjemnou společnost, všechny zájemce o naše výšlapy zdravím a připomínám další vycházku, která se koná již ve středu 3.4.2019. Tentokrát do Polabí, a to z Libice do Poděbrad (cca 10 km po rovině).

Honza Šiml

 

PIKOVICE - MEDNÍK - 22.3.2019

pozvánka

Na vycházku se sešlo 31 účastníků. Při čekání na autobus jsme zjistili, že z provozních důvodů linka č. 338 nekončí u mostu v Pikovicích, kam jsme měli namířeno, ale již ve Štěchovicích. Naše vycházka (plánovaná na 7 km) se tím trochu prodloužila, ale stálo to za trošku námahy navíc.

Za štěchovickým mostem jsme se vyfotografovali na schodišti, po kterém jsme následně vystoupali (po 98 schodech) na vyhlídku nad Vltavou. Pod námi, jako z leteckého pohledu, byla vidět Vltava se štěchovickou přehradou, ve které je, mimo jiné, umístěna naše první přečerpávací elektrárna. Za přehradou jsme mohli dohlédnout do hlubokého údolí, které svírá řeku Vltavu. Podél Vltavy vede romantická turistická cesta, kterou jsme již při svých vycházkách navštívili.

Dál naše trasa pokračovala lesem, loukou a částečně obcí Závist. Na vršku za obcí jsme přešli opět na lesní cestu vedoucí na vrch Medník. U kamenné mohyly na Medníku jsme udělali „vrcholovou“ fotografii, zapsali svou účast do návštěvní knihy a sestoupili po svahu Medníku do prostoru, kde kvete endemická rostlinka KANDÍK – prvotní cíl naší vycházky. Tato květina vyrůstá a vykvétá brzo na jaře na úbočí Medníku, v krásném bukovém lese. Loňské suché listí, žádná vegetace, na první pohled nehostinný povrch a náhle růžovo-fialový květ. Někde jeden kvítek, jinde skupinka. Každý rok se na ten zázrak přírody chodí podívat velké množství lidí.

Chodili jsme po stráni opatrně a hlídali si každý krok, abychom některému květu neublížili. Bohužel nejsou všichni návštěvníci dost pozorní. Když jsme se dostatečně potěšili a pokochali květy i pohledem do údolí Sázavy a krátce si odpočali, vydali jsme se na zpáteční cestu do Pikovic a podél Sázavy do Davle a autobusem do Prahy.

Délka vycházky se prodloužila asi na dvojnásobek. Všichni do cíle ve zdraví došli a doufám, že byli spokojeni.

Honza Šiml

 

STARÁ BOLESLAV A OKOLÍ - 11.3.2019

pozvánka

Přes velice špatnou předpověď počasí (déšť, zima, výstraha na silný vítr) se nás na Černém mostě sešlo patnáct a rozhodli jsme se správně. Když jsme vystoupili v Brandýse nad Labem na náměstí z autobusu, začalo svítit sluníčko a s malými přestávkami nás provázelo po celou dobu vycházky.

Po krátké prohlídce náměstí jsme se vydali na okružní vycházku okolo zámku k mostu přes Labe, ze kterého je na zámek nejlepší výhled. Pokochali jsme se pohledem nejen na zámek, ale i na Labe pod námi, kde je kromě zdymadla i malý, vodní, sportovní areál a v blízkosti také hydroelektrárna.

Za mostem jsme sešli po schodech vpravo na pobřežní navigaci a po krátké chvilce odbočili do vzrostlé aleje, a pokračovali k lesíku, ve kterém je světově proslulá atletická dráha - Houštka. Asi všichni pamatujeme, že na tomto malém atletickém stadionu vytvořil Emil Zátopek několik světových rekordů v běhu (5 km, 10 km a hodinovku). Od dorosteneckých let, kdy Zátopek tyto rekordy vytvořil, jsem toužil toto světově proslulé místo vidět na vlastní oči. Možná to byla i vaše touha, či zvědavost.

Cestou ke stadionku jsme prošli kolem zdevastovaných lázní Staré Boleslavi. Část cesty jsme se vrátili lesem zpět a zamířili do středu města. Naše trasa vyústila přímo u kostela na Mariánském náměstí ve Staré Boleslavi, ve kterém je uchováván posvátný mariánský reliéf, zvaný Palladium země české. Kostel je momentálně v generální rekonstrukci.

Náš okruh pokračoval na náměstí sv. Václava do areálu svatováclavské baziliky, kde byl první hrob sv. Václava. Sem vedla od roku 1680 z Prahy poutní cesta se 44 kapličkami, které lemovaly cestu od Poříčské brány v Praze až do Brandýsa k Labi. Dnes jich je asi jenom polovina.

Po prohlídce areálu jsme zamířili zpět k mostu přes Labe do Brandýsa. Po nástupu do autobusu, na zpáteční cestu začalo pršet. Sv. Petře díky!! Trasu jsme prošli celou, nadýchali se svěžího vzduchu, připomněli si dějiny našeho státu i slavné období Zátopkových výkonů na stadionu v Houštce, shlédli památné stavby ve Staré Boleslavi i v Brandýse. Vycházku jsme zakončili malým přátelským posezením.

Honza Šiml

 

DALEJSKÝM ÚDOLÍM DO ŘEPORYJÍ - 4.3.2019

pozvánka

Na místo srazu (stanici metra Hůrka) dorazilo 29 seniorů. Přes Slunečné náměstí jsme sešli k rybníku na Prokopském potoce, přešli po hrázi a sestoupili na silnici v Prokopském údolí. Po ní jsme pokračovali mezi mohutnými skalními útvary (Hemrovy skály), na jejichž vrcholu (planině) stávalo hradiště Butovice.

Asi po 1 km jsme odbočili do Dalejského údolí a podél Dalejského potoka došli procházkovým tempem za dvě hodiny až do Řeporyj (asi 6 km). Cestou jsme míjeli mnohé skalní útvary a lomy, které jsou pojmenovány podle barvy těženého vápence (Červený lom, Černý lom). Na potoce stával Trunečkův mlýn, po kterém zbyly již jenom štíty budov a zarostlý náhon. Celou dobu nás provázelo jarní větrné počasí.

Část účastníků použila na zbytek cesty k metru městský autobus. Ostatní jsme pokračovali po zelené turistické značce okolo středověkého skanzenu a romantických jezírek na rozlehlou louku po které jsme došli k sídlišti Stodůlky a dále údolím prokopského potoka na stanici Metra Lužiny (celkem 9 km).

Přátelské ovzduší, jarní počasí a dobrá nálada nás provázely až do cíle.

Honza Šiml

 

VYCHÁZKA NA BRANICKOU SKÁLU - 19.2.2019

Na vycházku přišlo 17 zájemců. Většina z nich znala Branickou skálu jen z cest po nábřežích – Branickém či Smíchovském.

Počasí bylo příjemné, dohlednost poměrně dobrá. Vycházka byla tentokrát opravdu krátká. Zato výškový rozdíl byl značný. Pohled ze skály na Prahu je podobný, jako ze skály na Vyšehradě jen s větším záběrem směrem k Modřanům. Všichni ve zdraví došli – doufám, že spokojení.

Všem přeji slunné dny a těším se na naše další vycházky.

Honza Šiml

 

ZE ŽIŽKOVA NA ŽIŽKOV - 17.2.2019

pozvánka

Na moji výzvu ke krátké nedělní procházce, kterou jsem rozeslal až ve čtvrtek, se dostavilo nečekaně hodně zájemců – celkem 34. Za krásného slunečného počasí jsme prošli plánovanou trasu.

Nejprve jsme vystoupali na vršek kopce Třešňovka (foto celé skupiny), odkud je pěkný výhled na severní i jižní část Prahy. Především Karlín, Vysočany, Hloubětín a na obzoru severní část města – Prosek, Ďáblice, Bohnice, Kbely a další části. Na opačné straně především Jarov a Malešice.

Cestou kolem Rokytky jsme si prohlédli její nové, meandrující koryto a vkusně upravené okolí. Na hladině řeky bylo k vidění množství divokých kachen a nutrií. Pokračovali jsme po nově upravené hrázi rybníka, od jehož zamrzlé hladiny se odráželo jarní sluníčko a barva modré oblohy.

Od rybníka jsme vystoupali na zalesněný hřebínek, který je asi 50 metrů vysoký a táhne se od Lehovce až k Jarovu. Částí, která se nazývá Smetanka, jsme prošli po lesní pěšince až na její konec. Po prudší neupravené části pěšinky jsme opatrně sestoupili na asfaltovou cestu do Hrdlořez.

V místě mostku přes Rokytku jsme se rozloučili pořízením cílové fotografie a dál jsme již pokračovali ve skupinkách, po upraveném chodníku na hrdlořezský kopec ke konečné tramvají. Zde se náš turistický okruh uzavřel. Ušli jsme cca 7 km.

Honza Šiml

 

OPAKOVANÝ DO VÝLET DO HRADCE KRÁLOVÉ - 2.2.2019

Na nádraží přišlo pouze 17 zájemců. Z náhradníků, které jsem stihl ještě pozvat, přišli tři. V Hradci Králové jsme byli před desátou hodinou.

Nejprve jsme se zašli podívat na terminál hromadné dopravy na Riegrově náměstí, který získal v roce 2009 titul Stavba roku Královehradeckého kraje. Potom jsme nahlédli do moderního katolického kostela Božského srdce Páně a zastavili se na rozlehlém Urlichově náměstí. V ulici za náměstím jsme si prohlédli frontu domů s členitými a vkusně barevnými a čistotou vynikajícími fasádami. Podobně je tomu i v dalších ulicích Hradce.

Před mostem přes Labe jsme shlédli několik sochařských děl, které pocházejí z hořických sochařských sympozií. Po pravém břehu Labe jsme došli k hydroelektrárně, kde jsme mohli obdivovat její architektonickou krásu. Jedná se o technickou i architektonickou památku, zprovozněnou v roce 1912.

Po hrázi elektrárny jsme prošli na druhý břeh Labe do Jiráskových sadů, prohlédli si památeční dřevěný kostel a podél řeky Orlice došli k jejímu soutoku s Labem, kde je umístěno sousoší vyjadřující splynutí Orlice s Labem. Po procházce sady jsme vyšli schodištěm podél Gočárových teras na zrekonstruované Pivovarské náměstí, kde dnes sídlí Krajský úřad. Celou okružní cestu jsme mohli nad sebou vidět věže katedrály sv. Ducha a Bílou věž, kterou jsme navštívili a z jejího ochozu se rozhlédli po obvodu dnešního stotisícího města Hradce.

Přesto, že počasí nebylo ideální byly v dálce byly vidět zasněžené Krkonoše a Orlické hory. Po prohlídce Bílé věže jsme se prošli po Velkém náměstí a navštívili Východočeskou galerii moderního umění. Některé účastnice neměly o prohlídku obrazů zájem, tak pokračovaly s prohlídkou města na vlastní pěst. Ostatní po prohlídce obrazů a vlastní budovy galerie (úžasná stavba plná krásných vitráží) pokračovali po trase kolem Klicperova divadla, Pospíšilovy sochy (zasloužil se o rozvoj Hradce – stržení hradeb) a známé budovy hradeckého muzea na druhou stranu Labe a přes prostorné Masarykovo náměstí zamířili k nádraží. Do Prahy jsme se vrátili před osmnáctou hodinou. Ušli jsme cca 6 km.

Počasí nám opět přálo. Přes veškeré katastrofické předpovědi celou dobu nepršelo. Začalo pršet v 16 h, když jsme z Hradce odjížděli. Po oblevě byly cestičky v sadech rozblácené, ale i to se dalo bez problémů zvládnout. Menší skvrnkou na této výpravě bylo asi to, že odpadlo společné posezení u oběda. Restaurace, do kterých jsme před obědem nahlíželi, byly většinou obsazené a ceny značně vysoké. Doufám, že to celkový dojem z návštěvy této východočeské metropole nikomu nepokazilo.

Honza Šiml

 

OKOLO PROKOPSKÉHO POTOKA – 28.1.2019

pozvanka

Na vycházku přišlo 37 zájemců. Většina trasy vede zeleným pásem mezi sídlištní a vilovou zástavbou. Nejprve jsme sešli kousek po široké, pohodlné cestě od stanice metra k novogotickému kostelu sv. Jakuba Staršího ve Stodůlkách. Po obejití kostela jsme klesali upraveným parkem k podchodu pod frekventovanou silnicí a dále pokračovali zeleným pásem, kterým protéká Prokopský potok. V tomto úseku údolí naplňuje postupně čtyři rybníky, které obklopuje Centrální park s odpočinkovými místy.

Prošli jsme kolem rybníků, přešli jednu z hrází, kde je krátký (cca 100 m) výstup po turistické pěšině na prostornou louku, odkud byl panoramatický výhled na okolní zástavbu a Centrální park v údolí potoka. V tomto místě překlenuje rybník a údolí tubus metra linky B, umístěný na vysokých pilířích (technická zajímavost).

Sestoupili jsme dolů na upravenou cestu, obešli rybník a sešli zpět do údolí Prokopského potoka, úseku, kde protéká neregulován. Zde, v přírodním prostředí, na dně údolí, potok meandruje pod skalními útvary a končí v dalším velkém rybníku. Naše trasa směřovala okolo rybníku a dále pěšinou do sídliště na vkusně upravené Sluneční náměstí, na kterém stojí moderní radnice z roku 2003. Okolní zástavba dokresluje moderní způsob řešení sídliště.

Počasí, které přineslo v posledních dnech oblevu, nám v úseku, kde vede trasa terénem, připravilo „trošku“ bláta. Myslím, že to všichni účastníci přijali s nadhledem, že si procházku užili a zároveň poznali kousek Prahy 13. Podařilo se mi získat 19 plánků Prahy 13 - plánek umožní lepší orientaci a poznání o trase a může být pro některé inspirací k dalším vycházkám do této pražské lokality. Tentokrát jsme vyšli od metra ve Stodůlkách a v zablácených botách a s úsměvem se rozloučili na Slunečním náměstí u stanice Metra Hůrka.

Honza Šiml

 

VÝLET DO HRADCE KRÁLOVÉ – 20.1.2019

Dvacet účastníků absolvovalo výlet přesně podle připraveného programu.

Prošli jsme se poloprázdnými ulicemi moderní části města, kde jsme obdivovali architektonické řešení zástavby pořizované v první polovině dvacátého století a o kousek dál zástavbu starého města. Všechny zaujala (v Praze nevídaná) čistota hradeckých ulic, jejich šířka a „vzdušnost“. Při pomalé procházce byl čas zastavit se před jednotlivými objekty a uvědomit si jejich stavební čistotu a krásu.

Za mostem, přes který jsme přešli Labe, jsme si prohlédli řadu budov dosud funkční hydroelektrárny z roku 1912, která zaujme snad každého architektonickým řešením a barevností. Prohlédli jsme si vkusně upravené Jiráskovy sady s řeckokatolickým kostelíkem sv. Mikuláše, přeneseným sem z východního Slovenska v roce 1935, a sousoším soutoku Labe a Orlice od sochaře Josefa Škody, u něhož jsme udělali společnou fotografii.

Po kaskádovitém schodišti okolo Gočárových teras jsme došli na nádvoří Starého pivovaru, který byl nedávno přebudován na moderní sídlo Úřadu Královéhradeckého kraje. Pokračovali jsme kolem katedrály sv. Ducha až k Bílé věži a vyšlapali jsme slíbených 225 schodů nahoru. Výstup není ani trochu nudný a výhled na Hradec a jeho blízké i daleké okolí (byly vidět i zasněžené Krkonoše) je nádherný.

Prošli jsme se Velkým náměstím, prohlédli si starodávné podloubí a paláce a na Malém náměstí se občerstvili v hospůdce. Po krátkém odpočinku následovala návštěva Východočeské galerie moderního umění, kde je, kromě současné výstavy Zdenka Sýkory, k vidění vynikající stálá výstava moderního umění a expozice Vladimíra Preclíka.

Po návštěvě galerie jsme prošli kolem Klicperova divadla na hradecké šance, sešli k soše L. J. Pospíšila, který se zasloužil o moderní rozvoj města, a podél hradeb došli na další most, ze kterého je pěkný pohled na budovu Muzea východních Čech (bohužel v současné době obehnané lešením). Zastavili jsme se na prostorném Masarykově náměstí před sochou Tomáše Garrigue Masaryka a pomalu došli na nádraží.

Tento krátký komentář postrádá výčet mnoha dalších drobných zážitků z naší pěší hradecké pouti. Příjemné počasí nás provázelo celý den.

Děkuji všem za účast, příjemnou společnost a zdravím.

Honza Šiml

 

DRUHÁ ZIMNÍ VYCHÁZKA BRDSKÝM POLESÍM – 12.1.2019

Několik dnů před plánovanou vycházkou napadl sníh. Byla naděje, že prožijeme nevšední den v krajině, kde nám bude pod nohami křupat sníh, ve vzduchu budou poletovat vločky sněhu a mrazivý vzduch pročistí naše plíce. Toto očekávání zkalila obleva a předpověď počasí slibovala na sobotu další oteplení a déšť. Obával jsem se, že se výlet nevydaří, že tato situace zájemce odradí.

K mému velkému překvapení se na stanici autobusu sešlo 24 natěšených turistů. V té době začalo drobně pršet. Na nikom jsem však nepozoroval, že by pochyboval o tom, že prožijeme krásný den. A to se stalo! Takový přístup k turistice je jedině správný a nesmírně to oceňuji.

Autobusem jsme se přepravili ze Smíchovského nádraží do Řitky, odkud trasa stoupá lesní cestou asi jeden km na vrchol brdského hřebenu na rozcestí turistických cest (trochu náročnější úsek). Dále jsme pokračovali po lesní pěšině na vyhlídku Hviždinec, kde jsme se pokochali krásným výhledem na údolí Berounky. Po stejné cestě jsme se vrátili na rozcestí a pokračovali po hřebeni (bez větších výškových rozdílů) na malebnou barokní Skalku a do Mníšku pod Brdy.

Stanovený program jsme dodrželi a všechna očekávání se vyplnila. Sníh na brdském hřebenu křupal pod nohama, vločky poletovaly, chladivý vítr zásoboval naše plíce kyslíkem a na cestu nám zasvítilo i slunce. Našlapali jsme poctivých 9 km. Terén, kde jsou pod sněhem kořeny a kameny, byl občas náročný. Všichni došli do cíle v pohodě a zdraví. Na Skalce a v Mníšku jsme se podle chuti odměnili – občerstvili. Cesta autobusem do Prahy byla bez problémů.

Honza Šiml

 

PIKOVICE - JÍLOVÉ - 27.11.2018

Moji milí, včera, za příjemného zimního počasí (0–3 oC, bezvětří) jsme se provětrali na osmikilometrové trase mezi Pikovicemi a Jílovým, plné přírodních zajímavostí. Sešlo se nás pouze třináct a pejsek. Na to, že pozvánku posílám na 98 adres, to není moc. Nevadí.

Všichni došli do Jílového v pohodě s tvářemi zbarvenými dorůžova a úsměvem na rtech. Věřte, že vycházky v zimě jsou zdravější než v létě. Nebojte se chladného vzduchu a pojďte příště s námi.

Všechny zdraví

Honza Šiml

 

PIKOVICE - MEDNÍK - 5.10.2018

Za krásného podzimního počasí jsme se v pátek 5.10. prošli krásnou přírodou v oblasti obou Medníků.

Vystoupili jsme na Velký Medník, udělali "vrcholovou" fotografii a zapsali se do návštěvní knihy. V přístřešku pod Medníkem jsme poobědvali z vlastních zásob a vydali se na trasu okolo Malého Medníku. Cesta vede okolo staré vrby, sídla ještě staršího vodníka, který tam hlídá asi stovku (nebo víc?) hrníčků na lidské dušičky. Samozřejmě jsme se s ním vyfotili.

Roklí, roubenou skalními útvary jsme sešli na Posázavskou stezku (asi v její střední části) a  po ní došli zpět do Pikovic k mostu na autobusovou zastávku.

Skoro celá trasa vede po přírodních cestách s výhledy na okolní krajinu i na meandrující Sázavu. Je to jen kraťoučký popis zážitků z této mimořádně pěkné (asi 11 km dlouhé) trasy, která poskytuje poznání mnoha přírodních zajímavostí.

Vycházku využilo 11 párů nohou.

Posílám turistický pozdrav a těším se na další společné vyšlápnutí.

Honza Šiml

 

KYTÍN A MNÍŠEK - LEDEN 2018

Tento kurz se koná pod naším Kulturně komunitním centrem. Chcete-li se ho zůčastnit, zavolejte nám na recepci, případně se u nás rovnou stavte!
© 2008 - 2018 Senior fitnes z. s. Všechna práva vyhrazena. Design by Vojtěch Blechta