Nordic Walking

úterý a čtvrtek 14:00-16:00 h / Praha a okolí

(resp. dle počasí a dohody i v jiných termínech)

 

Pozvánky na konkrétní vycházky najdete v sekci Novinky. Nejbližší vycházka: 

NAPSALI O NAŠEM CVIČITELI HONZOVI ŠIMLOVI

Věk je výzva k novému začátku, nikoliv k rezignaci

 

HLEDÁTE INSPIRACI K PROCHÁZKÁM?

Připravili jsme pro vás souhrn 26 vycházek, doplněný o fotografie a rozšiřující informace pod názvem Vycházky s Honzou. Můžete si je stáhnout, případně i vytisknout.
Ať se vám dobře šlape!

 

HRÁDEK U NECHANIC . 30.9.2020

pozvánka

Na nádraží se nás sešlo dvacet. Cesta do Hradce Králové rychlíkem „Krakonoš“ trvala 1,5 hodiny, potom dvacet minut autobusem do obce Lubno. Zde začínala trasa naší vycházky.

Červená TZ nás vedla mírně stoupající polní cestou, zdobenou rudými šípky, na vyhlídkovou loučku na vrcholu Jehlického kopce. Za jasného počasí je z tohoto místa vidět kopce Zvičiny a za nimi hřebeny Krkonoš. Mlžný opar nám tento zážitek odepřel. I tak byl pohled do krajiny pěkný. Na tomto místě přišlo ke slovu startovní foto.

P červené TZ jsme dál pokračovali lesem. Lesní cesta se občas měnila na pěšinku, aby nakonec vyústila do aleje vzrostlých kaštanů, vedoucí do zámeckého parku. V těsném okolí zámku je jednouchá, vkusná parková úprava doplněná drobnými „legráckami“, které potěší (př. staré bílé jízdní kolo s velkou oranžovou dýní). Exteriér zámku je zajímavý, romantický. Celý Zámek jsme obešli, pokochali se pohledem na jeho architekturu a ze slavnostního schodiště pohleděli dolů na rozsáhlou travnatou plochu golfového hřiště, dříve kvetoucí louku s cestičkami a okrasnými keři. Golfová hřiště jsou snad na všech zelených plochách tohoto anglického parku. Podotýkám, že vzorně upravená.

Zámek Hrádek u Nechanic je jednou z nejvýznamnějších romantických staveb na území České republiky. Vznikl v letech 1839-1857 ve stylu windsorské gotiky, jako reprezentační sídlo šlechtického rodu Harrachů. Zámecké interiéry mají převážně novorenesanční vzhled. Následovala prohlídka interiéru s průvodcem, který nás provedl reprezentačními místnostmi zámku. Jeho profesionální výklad nám zúročil zážitek z této návštěvy. Reprezentační interiéry zámku jsou řešeny podle tehdejšího životního stylu šlechty a jsou vybaveny nejen množstvím nábytku z počátku 19. století, ale také řadou opravdu starožitných prvků, převezených na zámek odjinud. Zejména z Itálie a Rakouska. Jedná se přitom jak o stavební prvky, například vyřezávané portály propojující jednotlivé místnosti, či kompletní dřevěné stropy, tak o starožitný nábytek a další umělecké předměty.. „Tajnými vchody“ jsme prošli knihovnou, ve které se, mimo mnoha jazykově rozličných knih, nachází pozoruhodný soubor obrazů - portrétů lidských anomálii z 18 století. Nakonec jsme navštívili zámeckou kapli Svaté Anny, kde jsou instalovány vzácné obrazy německých mistrů z konce 15. století.

Se zámkem jsme se rozloučili a pokračovali v turistickém duchu – částečně po zelené TZ, částečně neznačenou lesní a polní cestou - do Nechanic. Na pozdní oběd (ve 14 h) jsme zašli do restaurace U Ságnerů.

Pěší trasa je dlouhá 6,5 km s malým převýšením. Do Prahy jsme se vrátili před dvacátou hodinou.

Honza Šiml

 

ODPOLEDNÍ VYCHÁZKA LESEM NA CIBULCE - 21.9.2020

pozvánka

U stanice tramvaje se nás sešlo 37! Trasu, krásným prostředím lesoparku, po pěšinkách i cestách, jsme absolvovali podle popisu v pozvánce.

Nejprve jsme se zastavili u Čínského pavilonku, který měl být být v loňském roce zrestaurován. Práce na jeho obnovení sice ještě nejsou dokončeny, ale jeho stav už není skličující jako loni. Naopak - opravená točitá pískovcová schodiště, nové zdivo, římsy, omítka pískové barvy, nová šindelová střecha - vše čisté, svítící novotou. Bohužel je okolo stále stavební nepořádek a nehezké oplocení.

Vlastní statek, Cibulka, chátrá dál. Propadá se už i střecha a přesto, že se jedná o chráněnou památku, nic nenaznačuje, že by se tento stav mohl zlepšit.

Naše cesta pokračovala lesoparkem kolem soch rozmístěných v terénu, okolo poustevny a jezírka Diany, ke "zřícenině hradu", kde jsme vystoupali na věž , rozhlédli se po okolí a poté odpočinuli na židličkách pod věží, kde jsme se mohli pokochat pěknou květinovou výzdobou. Po vidoulské cestě, roubené skalami, jsem došli až k nádraží, kde naše cesta parkem končila. Všichni zdrávi došli.

Zdravím a přeji všem krásné podzimní dny v přírodě.

Honza Šiml

 

LADOVÝM KRAJEM (JEVANY - ONDŘEJOV) - 21.8.2020

pozvánka

U autobusu na Hájích se nás sešlo 13. Cesta do Jevan trvala asi hodinu.

Pěší trasu z Jevan do Ondřejova jsme prošli bez bloudění - podle plánu. Startovní foto jsme udělali u známého Jevanského rybníku a poté se vydali po červené TZ směrem k Černým Voděradům. Nejprve uzounkou, prudce stoupající pěšinou, která brzo ústí na asfaltovou silnici. V tomto místě jsme se sešli podívat ke studánce a památníku zakladatele voděradských lesů.

Krátkou cestu po asfaltu vystřídala pohodlná lesní cesta, která po několika kilometrech ústí na okraji Černých Voděrad, na louku s koupalištěm – rybníčkem, napájeným čistým lesním potokem. Zde jsme měli polední, hodinovou přestávku na občerstvení a koupel. Asi polovina účastníků toho plně využila a v příjemné prostředí, tohoto lesního koupaliště, si zaplavala.

Z Černých Voděrad jsme pokračovali pěšinkami a lesními cestami vedoucími přes hluboké údolí, ze kterého jsme vystoupali až na vrchol k hvězdárně Onřejov. Do areálu hvězdárny (parku) jsme nešli, nýbrž po místní komunikaci jsme sešli na náměstí v Ondřejově, kde jsme se dočkali zasloužené odměny v místní restauraci a cukrárně.

Celou cestu z Jevan do Ondřejova jsme měli možnost obdivovat krásu zdravého listnatého lesa s mohutnými starými buky a duby, plného roztodivných balvanů porostlých zeleným mechem. Jen houby, k úplné spokojenosti některých účastníků, chyběly.

Honza Šiml

 

Z VYSOČAN DO HLOUBĚTÍNA - 29.7.2020

pozvánka

Na místě srazu se nás (v horkém dopoledni) sešlo dvaadvacet. Nejprve jsme šli stinnou pěšinou podél Rokytky, která je lemována mohutnými stromy. Na jedné z louček, sloužících k odpočinku, jsme udělali „startovní foto“ a přes můstek, překlenující Rokytku, jsme přešli do areálu vkusně upraveného parku s možností různých volnočasových aktivit - pro děti i dospělé.

Po pěšinách, vedoucích okolo Rokytky a okolo umělého koryta potoka, jezírek a většího rybníčku, jsme postupně prošli celým areálem. Někteří si vyzkoušeli svoji sílu a obratnost na přírodním cvičebním nářadí. V dolní části parku jsme se vrátili zpět na cestu vedoucí podél Rokytky a po ní došli na Poděbradskou ulici do Hloubětína, cíle naší dnešní vycházky.

Několik účastníků zde vycházku ukončilo. Zbývající pochodníci pokračovali okolo Kejřova mlýna, proti toku Rokytky, okolo Horního rybníka do ulice „V chaloupkách, kde nás „přivítala“ zavřená restaurace. Pokračovali jsme dál přes malý zalesněný kopeček a po patnácti minutách jsme usedli na zahrádce v restauraci „U rybníka“. Občerstvili jsme se podle chuti, rozloučili se a vydali se do svých domovů. Myslím, že dnešní vycházka by mohla být inspirací pro individuální rodinnou návštěvu s vnoučaty.

Všechny pochodníky zdravím, přeji zdraví a zase příště na výšlapu!

Honza Šiml

 

UNHOŠŤ – 15.7.2020

pozvánka

Na vycházku přišlo deset zájemců, které neodradilo ani nejisté počasí, ani náročnější trasa.

Nakonec nám počasí přálo a kapky, které během našeho pětihodinového putování spadly, by se daly spočítat na prstech jedné ruky. Trasu jsme si prošli přesně podle pozvánky. Občerstvení v hospodě U netopýra a „rozlučková kávinka“ v bezvadné cukrárně v cílové Unhošti, byly zpestřením. Děkuji za přátelskou atmosféru a přeji hodně zdraví do dalších kilometrů krásnou přírodou.

Honza Šiml

 

ČERNÝ MOST-HLOUBĚTÍN-DOLNÍ POČERNICE - 6.7.2020

pozvánka

Na pozvánku „na poslední chvíli“ zareagovalo patnáct zájemců. Tentokrát nás nepronásledovalo slunné počasí, jako jindy. Větší část cesty nám dělalo společnost jemné mrholení a vlahý větřík – ideální, voňavý, vodou nasycený vzduch. Vážně, nikomu to nevadilo, a to mne potěšilo.

Trasu vycházky jsme absolvovali podle plánu (pozvánky). Jen začátek trasy byl ve stanici autobusu kapitána Stránského (místo Doležalova) a konec vycházky jsme malinko prodloužili.

Po občerstvení, v hospůdce „U rybníku“, jsme nešli přímo do Hloubětína. Prošli jsme se ještě lesíkem nad Hloubětínem a sešli k „Hornímu Kyjskému rybníku“. Po pěšince, táhnoucí se podél jeho břehu, jsme ho obešli a po břehu regulovaného koryta Rokytky, roubeného alejí vysokých topolů, došli k mostku poblíž konečné tramvaje č. 8. Obešli jsme ještě hloubětínský zámeček (dnes gynekologická klinika), na hřišti v sídlišti Hloubětín si zacvičili na posilovacích strojích (maličko -- jen vyzkoušeli) a společně došli k metru Hloubětín, kde jsme se rozloučili.

V tu dobu už se na nás z modré oblohy smálo letní sluníčko. Děkuji všem za příjemnou společnost a těším se na příště. Celá procházka byla rovinatá, dlouhá cca 10 km.

Honza Šiml

 

VOZNICE-STOŽEC-MNÍŠEK - 4.7.2020

pozvánka

Na dnešní vycházku (z Voznice na Stožec a dále do Mníšku pod Brdy) nás vyrazilo pouze osm. Celou trasu jsme prošli za krásného letního počasí, mnohé zažili a mnohé viděli. Především to, co bylo hlavním předmětem vycházky - pokochat se kvetoucími náprstníky.

Startovní foto a potom prvních sedm kilometrů na Stožec (zelená TZ) jsme v pohodovém tempu zdolali za dvě hodiny. Po malém občerstvení na vrcholu Stožce jsme si na přilehlé pasece prohlédli náprstníky. Kvetou zde ve velkých shlucích mezi vysokou trávou. Množství květů rozsetých v zelené trávě a pestrost barev nabízí nevšední zážitek. Po prvním shledání s těmito krásnými, i když jedovatými květy, jsme se vrátili na cestu a pokračovali, tentokrát po červené TZ, směrem k Mníšku pod Brdy.

Další kilometry trasy se vyznačují lesními, romantickými pěšinkami s kulisou staletých buků a dubů zasazených mezi ze země vystupující skaliska, která jsou obklopena množstvím balvanů porostlých zeleným mechem. Balvany všech velikostí jakoby pohozené v terénu mají roztodivné tvary. Podobně i kořeny buků - pohádková scéna. Na svazích Stožce pramení několik malých potůčků. Na trase jsme minuli i obnovené a dobře ošetřené studánky, ze kterých se lze napít. Prošli jsme kolem několika pasek a na jedné z nich jsme spatřili něco, co se často nevidí – „pole kvetoucích náprstníků“. Následovalo fotografování. Snad vám, kteří jste s námi nebyli, přiložené fotky alespoň trochu tu krásu přiblíží.

Na rozcestí turistických cest „Na soudném“, kde je možnost alternativních tras směřujících do Mníšku, jsme se rozhodli pokračovat přes Kytín (2,5 km). Pohodlná lesní cesta do Kytína, která v celé délce klesá, trvala pouhou půlhodinu. Prohlédli jsme si kytínskou, vkusně upravenou náves, nahlédli do kostela a zastavili se u Kytínské studánky. V kytínském pivovaru jsme se najedli a nabrali sil na zbytek cesty (příjemná a rychlá obsluha).

Za Kytínem jsme si prohlédli sošku Káji Maříka, vyřezanou ze dřeva místním umělcem. Tato soška je jedna z mnoha, které Kytín zdobí. V lese za Kytínem jsme se napojili na modrou TZ a po dvou kilometrech chůze lesem jsme došli do Mníšku pod Brdy. Následovala tradiční odměna ve vyhlášené cukrárně a cesta MHD do Prahy.

Celou, nakonec dvacetikilometrovou trasu, všichni zvládli v pohodě, ve zdraví a s úsměvem na tváři. Jedné z účastnic bylo 87 let (!!!), nebyla na ní ani stopa únavy. Nezbylo mi než před ní smeknout.

Všem přeji krásné léto plné podobných zážitků.

Honza Šiml

 

KINSKÉHO ZAHRADA - RŮŽOVÝ SAD - 3.7.2020

pozvánka

Na dnešní krátkou vycházku se nás sešlo pouze osm. Náš počet přesně vystačil na obejmutí kmene úžasného platanu, který roste hned u vchodu do Kinského zahrady. Prošli jsme se zahradou. Nejprve jsme zašli k Letohrádku, prohlédli si sochu Hany Kvapilové, prastarou zvoničku, postupně vystoupali k vodopádu a malebnému, dřevěnému kostelíku. Od kostelíka, podél schodištního vodopádu, jsme došli na hřeben Petřína do Růžového sadu.

Růže už pomalu dokvétají, ale i tak jsme obdivovali jejich množství a druhovou rozmanitost. Prošli jsme se všemi částmi rozária až k rozhledně a zadní petřínskou cestou sešli ke Strahovskému klášteru. Původně jsem myslel, že zde naše vycházka bude končit. Neskončila. Dohodli jsme se a pokračovali na Loretánské náměstí, Nový svět, Hradčanské náměstí, kde jsme se v restauraci příjemně osvěžili, a po zámeckých schodech, s krásnými výhledy na Prahu, sešli k metru Malostranská. Krásné letní počasí, Praha bez turistů, přátelská atmosféra a plno krásy okolo nás. Co víc si přát.

Ostatní vám poví fotky v galerii.

Všechny zdravím

Honza Šiml

 

UHŘÍNĚVES - DUBEČ - 30.6.2020

pozvánka

Na vycházku se dostavilo 22 zájemců. Za krásného letního počasí jsme prošli trasu tak, jak byla naplánována.

Vstup do židovského hřbitova se povedlo zajistit a pan Klich, pracovník místního úřadu, který nám přijel hřbitov otevřít, nás slovem i fakticky hřbitovem provedl a povyprávěl o historii hřbitova a židovské komunitě v Uhříněvsi a okolních obcích. Zajímavé zpestření vycházky.

Další cesta vedla přírodou a doufám, že se všem účastníkům líbila a poskytla jim hezký zážitek. V Uhříněvsi, po návštěvě bývalé tvrze, jsme se rozloučili a rozjeli autobusy do Prahy. Někteří, a nebylo nás málo, jsme se ještě trošku „odměnili“ v dobře fungující restauraci.

Bylo mi s vámi fajn. Zdravím a těším se na příště.

Honza Šiml

 

JAROMĚŘ - JOSEFOV - 24.6.2020

pozvánka

Na středu 24. června., kdy byl plánován zájezd, hrozila předpověď počasí přívalovými dešti a bouřkami. Na nádraží se dostavilo pouze 13 zájemců, optimistů a udělali dobře.

Cesta do Jaroměře se z důvodu výluky na trati z Hradce do Jaroměře trochu prodloužila. V Jaroměři nás přivítalo pár kapek deště – opravdu pár. Celý den nás poté provázelo příjemné počasí. Dvoukilometrovou procházku do Josefova jsme zvládli akorát na čas - ve dvanáct hodin jsme měli zajištěnou prohlídku pevnosti. Naše průvodkyně pevností byla josefovská „srdcařka“ a na jejím výkladu to bylo znát. S velkým zaujetím nás provázela hodinu a půl a stále pro nás měla nové a nové informace.

Po prohlídce pevnosti jsme navštívili ještě lapidárium se sochami Matyáše Brauna a poté zašli na oběd do restaurace, která je hned vedle pevnosti. Následovala procházka do Jaroměře, kterou jsme absolvovali po cyklostezce ústící v bráně náměstí. Prohlédli jsme si náměstí, poseděli v dobré cukrárně a pěšky došli na nádraží. Cesta vlakem přes Pardubice proběhla bez problémů.

Zdraví

Honza Šiml

 

OKOŘ - HOROMĚŘICE - 17.6.2020

pozvánka

K autobusu na zastávku Dejvická přišlo 30 zájemců. V obci Okoř jsme se nejprve zašli podívat na zříceninu hradu. Po prohlídce, která trvala přibližně hodinu, jsme se vydali na trasu do Horoměřic.

Celou cestu nás vedla červená TZ. Do Malých Čičovic sledovala naše trasa Zákolanský potok skrytý hustou zelení a lemovaný mohutnými topoly. Za obcí Malé Čičovice jsme nahlédli do zrekonstruované, osmiboké, barokní „Kaple svatého kříže“ z roku 1714.

Trasa pokračovala okrajem obce po polní cestě, krátce po silnici a u zdaleka viditelného křížku, jež stojí na kamenném podstavci, odbočovala červená TZ vpravo směrem do Tuchoměřic. Jednalo se o nenáročnou a dobře schůdnou polní cestu. V Tuchoměřicích, kam jsme došli po 13. h, jsme, v naději na očerstvení, vyhledali (na doporučení místního občana) sportovní areál, kde je restaurace. Bohužel s otevírací dobou od 16 h. Na venkovní zahrádce bylo alespoň možné posedět. Občerstvení bylo z vlastních zásob.

Cesta z Tuchoměřic do Horoměřic pokračovala z velké části lesem. Lesní úsek začíná táhlým, dost prudkým a poměrně dlouhým, výstupem po staré, kamenité cestě, místy vymleté od vody. Trochu jsme se zapotili. Další lesní úsek je již pohodlná, po deštích trochu blátivá, cesta. V horoměřické restauraci „V sokolovně“ jsme se příjemně „odměnili“ a autobusy, které mají zastávku přímo před restaurací, jsme se vrátili do Prahy.

Celá trasa měří 11 km. Až na zmiňovaný lesní úsek, kde je nutné překonat výškový rozdíl asi 70 m, má rovinatý profil. Překvapilo mne, že se od nás několik účastníků (v Tuchoměřicích po 5 km nenáročné cesty) odpojilo a odjelo z Tuchoměřic autobusem. Samozřejmě, že je to kdykoliv možné a v případě náročnějších vycházek s tím počítám. Tentokrát jsem to nečekal.

Doufám, že větší část účastníků byla spokojena, že si užili krás letní přírody za ideálního turistického počasí (ani vedro, ani zima) a vrátili se domů spokojení a příjemně unavení.

Přeji zdraví a ať vám to chodí!!

Honza Šiml

 

HOSTIVICKÉ RYBNÍKY - 9.6.2020

pozvánka

Nejprve k termínu vycházky. Vzhledem k předpovědi velmi deštivého počasí, které mělo zasáhnout pražskou oblast ve středu, jsem se rozhodl přesunout vycházku na úterý. Předpověď se vyplnila. Úterní počasí bylo velice příjemné, středa deštivá. Nedělám to rád. Vím, že si svoje aktivity plánujete dopředu. Všem, kterých se to týkalo a nemohli se vycházky zúčastnit, se omlouvám.

Na vycházku nás přišlo 32. Trasu jsme absolvovali přesně podle plánu – viz pozvánka. Cesta byla rovinatá. Pohodlné cesty a pěšinky. Okolní krajina plná zeleně, kvetoucí keře černého bezu, šípku, rudé vlčí máky, bělostně zářící květy kopretin, mohutné, snad stoleté vrby, kolem cest a na hrázích rybníků krásné staré duby. Se zakloněnou hlavou jsme hleděli na vysoko sahající koruny kvetoucích topolů. Z křovin okolo rybníků a z lesa se ozýval ptačí zpěv, kukačka nepřestávala kukat. Bohatě kvetoucí keře, tráva a rákosí se žlutými květy kosatců… Vše vonělo zvláštní směsicí vůní. Vůní květů, vody a země. Samozřejmě nás provázela všudypřítomná „rybniční vůně“.

Cestou se nám naskytl pohled na výlov ryb, viděli jsme drobné sakrální stavby, ale i zajímavé stavby rybníkářské, potřebné pro provoz rybníku a mnohé další zajímavosti. Že je zážitek z vycházky popsán moc poeticky? Ne, červnová příroda je ve skutečnosti ještě hezčí. Stačilo se dívat, naslouchat a cítit.

Odpočinek a občerstvení v hospůdce jsme též nezanedbali.

Honza Šiml

 

JEVANY (VODĚRADSKÉ BUČINY) - 3.6.2020

pozvánka

Jevany - obec v okrese Praha - východ, poblíž Říčan. Název obce je nejčastěji odvozován od jména Ivan, východní podoby našeho Jan. Pověsti hovoří o zdejším poustevníku Ivanovi, někdy dokonce o svatém Ivanovi. Skupina balvanů v lese nedaleko vsi se dodnes nazývá Ivanovo lože. Jiná pověst ovšem vypráví o těchto kamenech jako o keltském, později slovanském obětišti. Obec leží na okraji národní přírodní rezervace VODĚRADSKÉ BUČINY. Je obklopena rybniční soustavou napájenou Jevanským potokem, který postupně protéká rybníky – POŽÁR – LOUŇOVICKÝ – PAŘEZ – VYŽLOVSKÝ – JÁN – ŠVÝCAR a JEVANSKÝ a ve Stříbrné Skalici se vlévá do Sázavy.

Naše vycházka směřovala proti toku zmíněného potoka. Vyšli jsme od hráze rybníku v Jevanech po červené TZ. Cesta nás postupně přivedla na hráze všech jmenovaných rybníků. Na jejich hladině se zrcadlil okolní les a modrá, sluncem zalitá obloha. Každý z rybníků má jiný tvar a velikost. Všechny svým charakterem zapadají do okolních lesů – jsou zkrátka malebné. Od hráze posledního, Louňovického rybníku, jsme došli, po mírně stoupající silnici, na pěkně upravenou náves s restaurací „U HUBERTA“, kterou jsme využili k občerstvení.

Po delší zastávce, způsobené především pomalejší obsluhou, jsme pokračovali po modré TZ, širokou lesní cestou, vedoucí po vrstevnici, prakticky bez převýšení, až do výchozího místa na hrázi rybníku v Jevanech.

Vycházka nám nabídla příležitost potěšit se krásou krajiny rybníků, pokochat se sytou zelení zdravého, listnatého lesa, rozhlédnout se po lukách posetých kopretinami a třeba i přivonět ke kvetoucímu šípku. Věřím, že všech sedmnáct účastníků tuto příležitost plně využilo a vraceli se domů spokojení.

Všechny zdravím a těším se na další výšlap.

Honza Šiml

 

ZBRASLAV-ZÁVIST-TOČNÁ-BERÁNEK-MODŘANY - 27.5.2020

pozvánka

Na zastávku autobusu, na Smíchovském nádraží, se dostavilo 21 zájemců. Autobusem jsme dojeli do Zbraslavi – výstupní stanice „Most závodu míru“. Po mostě přes Vltavu jsme přešli na jeho pravobřežní předmostí, kde nás čekali další tři účastníci. Zde jsme si řekli základní informace o trase vycházky a o mimořádně významné historii místa, na kterém jsme stáli. V této lokalitě se totiž, před více než dvěma tisíci lety, rozkládalo největší KELTSKÉ OPPIDUM – ZÁVIST.

Krátce o historii tohoto místa

Na tomto místě se nacházejí dva mimořádně zajímavé kopce Hradiště a Šance, zdvíhají se od břehu řeky a svojí mohutností dominují celému okolí Zbraslavi. Přírodní masiv Hradiště, vysoký 391 m n. m., je ze severu oddělen od vrchu Šance hlubokým Břežanským údolím. Západní strana kopce spadá skoro kolmým, asi 200 m vysokým, skalnatým srázem k řece Vltavě. Z důvodu přírodního uspořádání se tato stolová hora (Hradiště) stala v dávné minulosti strategickým místem - od 6.  toletí před n. l. osídleným Kelty. Pravděpodobně nejstarší opevnění zde v pozdní době bronzové zbudovali předchůdci Keltů. Prokázalo se osídlení kopce Hradiště a jeho přestavba a rozšíření osídlení na kopec Šance v období 2. a 1. století před naším letopočtem kmenem Keltů - Bojů. Rozlehlá pevnostní soustava a zříceniny opevnění byly patrné jak ve středověku, tak v dobách pozdějších. Rozvaliny hradeb a zbytky šancí a příkopů jsou ještě dnes znatelné. Mohutné opevnění bylo dlouhé 9 km a jeho obranné valy, dosahující místy výšky až 9 m, zahrnuly pod svojí ochranu i osídlenou část protějšího kopce Šance. Opevnění mělo nakonec charakter sídlištního opevnění městského typu. Pod jeho ochranou se nalézalo OPPIDUM s obytnými a hospodářskými objekty na svazích obou kopců, členěných terasami. Kapacita Oppida (údajně) činila až 40 000 osob. Oppidum tvořené z kopce Hradiště a kopce Šance bylo hlavním centrem keltské moci na území Čech. Svojí rozlohou 170 ha bylo největším Oppidem ve střední Evropě.

Následovala „startovní“ fotografie účastníků a potom jsme se již vydali po žluté TZ, po tzv. cestě Keltů, směrem na vrchol kopce Šance. Začátek trasy je na nábřeží Vltavy, odkud stoupá po asfaltové cestě s pěknými výhledy na Vltavu a Zbraslav. Po necelém kilometru přechází trasa frekventovanou silnici (po vyznačeném přechodu). Za silnicí vede (v současné době) žlutá TZ staveništěm, kterým jsme bez problému prošli na asfaltovou cestu vedoucí podél vilek až na začátek lesní pěšiny na úpatí kopce Šance.

Zde nás čekal nejnáročnější úsek trasy. Odsud pěšina stále stoupá až na vrchol, kde jsme se z několika vyhlídek mohli pokochat pohledem na Zbraslav, obce v údolí Vltavy a pohledem do Břežanské rokle. V úseku mezi začátkem trasy na břehu Vltavy a vrcholem kopce jsme překonali výškový rozdíl přibližně 190 m.

Cestu jsme si zpestřili chůzí po pěšině vedoucí po vrcholu šancí, s pohledem na zbytky příkopů a valů, vybudovaných před dvěma tisíci lety, dnes zarostlých vegetací – především duby. Mimořádné stavební dílo! Z vrcholu kopce jsme sešli lesními cestami na okraj obce Točná, prošli vilovou částí obce na křižovatku turistických cest a po zelené TZ pokračovali polní cestou a lesíkem ke sportovnímu letišti Točná. Po „cílové“ fotografii, před dvojplošníkem vévodícím pohledu na sportovní letiště, jsme se vydali cestou dolů, po cyklostezce a lesních pěšinách až na zastávku autobusu na sídlišti Beránek

Po občerstvení v restauraci na Beránku se zbývajících několik neúnavných chodců vydalo přes Modřanskou rokli na zastávku tramvaje v Modřanech. Část účastníků se cestou od letiště oddělila a sešla po pohodlné cestě do Komořan, kde měli výhodnější spojení do svých domovů.

Vycházka proběhla za pěkného počasí. Délka trasy na - sídliště Beránek 8,5 km, do Modřan 11,5 km. Vzhledem k výškovým rozdílům a teplotě vzduchu byla vycházka trochu náročnější. Nakonec ji všichni zvládli s úsměvem.

Všechny zdravím a těším se na příště.

Honza Šiml

 

JÍLOVÉ-DAVLE - 20.5.2020

pozvánka - změna trasy - viz níže

Milí pochodníci i ostatní čtenáři našich stránek. Srdečně vás všechny zdravím.

Naše první „povirová“ vycházka směřovala na Posázavskou stezku. Patřičně natěšených se nás sešlo na zastávce autobusu „ Budějovická“ dvacet. Odjezd autobusu, stanovený jízdním řádem na 8:00 hod., se malinko pozdržel (asi 5 min.) a zádrhel byl na světě. Do Jílového, kde jsme měli přestoupit na autobus do Kamenného přívozu - Hostěradic, jsme přijeli s podobným zpožděním a potřebný autobus jsme viděli odjíždět. Další možnost přepravy, prostřednictvím MHD, se nabízela za dvě hodiny.

Tuto možnost jsme vyloučili a vydali se na náhradní trasu z Jílového do Davle. Nejprve po žluté TZ - Jílové náměstí – Bohuliby – Třeštibok – Petrov (6,5 km)- dále jsme sledovali zelenou TZ až k rozcestí – „lávka Záhořanský potok“ (1,5 km), kde jsme přešli na modrou TZ, po které jsme došli do Libřice, posléze po červené TZ podél Vltavy k nádraží Davle a lávce přes Vltavu (4,5 km). Celková délka, poměrně členité trasy se značným výškovým rozdílem, byla přibližně 12,5 – 13 km.

Trasa vede krásnou přírodou, převážně listnatými lesy, z vrcholů kopců jsou otevřené výhledy do krajiny, ze skalnatého Třeštiboku je mimořádný pohled do hlubokého údolí Sázavy a na protilehlé, zalesněné vrcholy Malého a Velkého Medníku, pod kterými vede Posázavská stezka, která nám byla tentokrát odepřena. Z tohoto místa je vidět ještě mnohé, co za vidění stojí, těžko popsatelné - doporučuji navštívit.

Další část trasy, z Petrova k Záhořanskému potoku, a cesta kolem potoka, který místy připomíná potoky v horách, též nepostrádá romantiku. Na jedné straně bystrý potok, jehož dno je poseto balvany, a nad cestou bloky skal. Věřím, že se i  alší účastníci, podobně jako já, nechali okouzlit krásou přírody. Trasa byla trochu náročnější, než původně plánovaná, ale všichni ji zvládli v dobré pohodě. Uznání si zaslouží všichni, ale především se obdivuji těm, kteří pro různá zdravotní omezení museli vydat více fyzické i volní energie a vycházku s úsměvem zvládli.

V Davli jsme se patřičně odměnili v místní restauraci a cukrárně. Do Prahy (na Smíchovské nádraží) jsme se vrátili autobusem.

Všem děkuji za účast a především za pochopení vzniklé situace a dobrou náladu, která nás celou cestu provázela.

Honza Šiml

 

ZA JAREM NA MEDNÍK - 17.3.2020

pozvánka

Vycházka se z důvodu koronovairové karantény neuskutečnila.

 

BRATŘÍNOV - MNÍŠEK - 23.2.2020

pozvánka

Meteorologové vyhlásili vysoký stupeň nebezpečí od neděle 23.2 do pondělí 24.2.2020 - pro celou republiku. Silný vítr a vydatný déšť zasáhne v dopoledních hodinách 23.2. především Jižní a Střední Čechy. Povane ze západu, postupně ze severozápadu s nárazy o rychlosti 70 až 110 kilometrů v hodině!! Na horách může dosáhnout až 125 kilometrů v hodině!! Nedoporučují se procházky do lesa a na hřebeny hor!

Za této situace jsem v sobotu stál před rozhodnutím – mám, nebo nemám na poslední chvíli rozeslat informaci, že se vycházka ruší? Nakonec jsem se rozhodl ponechat vše na zájemcích, kteří výstrahu ze sdělovacích prostředků znali. Stejně jako já. V neděli jsem jel na místo srazu s tím, že nejspíš nikdo nepřijde. K mému velkému překvapení přišlo 16 natěšených lidí. A jelo se! Svatý Petr byl milosrdný. Počasí bylo sice větrné a nepatrné množství kapek, které se nedalo nazvat deštěm, spadlo. Trasu (7,5 km) jsme absolvovali podle plánu (viz pozvánka). Žádná nebezpečná situace nenastala a všech šestnáct se nás sešlo u kávy v cukrárně v Mníšku Pod Brdy.

Všechny zdravím a těším se na příští výšlap.

Honza Šiml

 

CUKRÁK - ČERNOŠICE – RADOTÍN – 14.2.2020

pozvánka

Z autobusu, na zastávce na Cukráku, vystoupilo 32 účastníků!

Trasu, s malým zablouděním, které zavinila moje nepozornost, jsme absolvovali tak, jak je uvedeno v pozvánce. Počasí se proti předchozím dnům umoudřilo. Těch pár kapek, které z oblohy vypadly, nestálo za řeč. Proti minulým dnům se oteplilo a cesty, které byly ještě v neděli zasněžené, byly místy blátivé. V jednom místě jsme museli překonat polom – asi pět urostlých smrků nám přehradilo cestu. Vše jsme zvládli bez úrazu.

Do Černošic, k lávce pod nádraží, jsme došli všichni společně (5,5 km). Zde se naše výprava rozdělila. Část „pochodníků“ pokračovala bez přerušení dál do Radotína. Vede tam pohodlná cyklostezka, na které je však potřeba dbát zvýšené opatrnosti a ohleduplnosti vůči ostatním uživatelům. Někteří účastníci využili vlakové spojení a vycházku ukončili v Černošicích (asi polovina). Zbývající využili možnost občerstvení a poté pokračovali až do Radotína. Celková délka trasy byla 11 km.

Potěšil mne velký zájem o vycházku, ale zároveň se obávám a nevím, zda se povedlo, při rozličné fyzické kondici a představách jednotlivců, všechny přítomné uspokojit.

Honza Šiml

 

KLÁNOVICKÝ LES - 28.1.2020

pozvánka

Na úterý, kdy se vycházky konala, neslibovala předpověď počasí ideální povětrnostní podmínky – občasný déšť, vítr. Přesto se nás sešlo dvanáct. Plánovanou trasu vycházky jsme prošli celou. Cestou nás provázelo počasí podobající se časnému jaru – mrak-slunce a znovu mrak-slunce. Nakonec nás cestou z restaurace na nádraží doprovodil prudký liják. To nezměnilo nic na tom, že se vycházka vydařila.

Zimní, spící les navozuje poněkud nostalgičtější náladu, ale je prostředím klidu a pohody. Na informačních panelech, instalovaných podél trasy, jsme se dověděli některé zajímavosti týkající se rozsáhlého lesního komplexu Klánovického lesa – Řáholce: o dávno zaniklých obcích, které již pohltil les; o pramenech léčivé vody a lázních, jejichž existence skončila v padesátých letech minulého století; o historii golfového hřiště, o jehož obnovu se vede mnohaletý spor; a především jsme se nadýchali zdravého vzduchu a užili si přátel. Do Dolních Počernic, kde jsme se výborně občerstvili v příjemné restauraci, jsme došli v pohodovém tempu za dvě a půl hodiny – ušli jsme 9 km.

Honza Šiml

 

ZIMNÍ STROMOVKA - 14.1.2020

pozvánka

Před výstavištěm se nás sešlo 62. Teplota byla lehce pod bodem mrazu a za těchto, poněkud složitých podmínek, se zaregistrovalo pouhých 42 přítomných.

Nejprve jsme se zastavili u budovy planetária. Zde proběhla krátká informace o rozsahu vycházky a zajímavostech, které lze ve Stromovce vidět. Poté jsme se vydali po parkových cestičkách, můstcích a schodištích na dvouhodinovou procházku zakončenou na vyhlídce u Místodržitelského letohrádku. Kdo ve Stromovce pár roků nebyl, musel být překvapen jejím současným stavem. Upravené cesty, záhony, ošetřená vegetace – stromy, keře atd. Zimní období navíc poskytuje průhledy mezi holými stromy na objekty, které jsou letním návštěvníkům skryty. Věřím, že většina účastníků si domů odnesla pěkné zážitky. Další vycházka do Stromovky bude v jarním období (duben-květen).

Honza Šiml

 

TRADIČNÍ VÁNOČNÍ VYCHÁZKA – 27.12.2019

pozvánka

Vycházku si nenechalo ujít 32 zájemců. Po tradiční „startovní“ fotografii, pod mohutným platanem u vchodu do Kinského zahrady, jsme se vydali po plánované trase.

Prošli jsme se Kinského zahradou okolo letohrádku, zvonice, prohlédli si několik sousoší, vystoupali jsme postupně okolo jezírek s vodopády a okolo památného dřevěného kostelíku na vrchol Petřína. Zde jsme vstoupili do krásně zazimované Růžové zahrady.

Dál nás cesta zavedla k hvězdárně, kde jsme se pozastavili u bronzové sochy velké osobnosti našich novodobých dějin - Rostislava Štefánika. Od hvězdárny to bylo už jen kousek cesty (okolo hradeb s malebnou vyhlídkou na sakrální stavby a petřínskou věž) na vrchol Petřína. Na vrcholu je samozřejmě ocelová konstrukce rozhledny – nejvýše položené stavby v Praze.

U rozhledny jsme si prohlédli všechny církevní stavby, včetně krásně upravených kaplí křížové cesty, a pokračovali „zadní pěšinou“ do náměstíčka před Strahovským klášterem. V kostele i u kostela byly k vidění jesličky.

Průchodem jsme prošli na Dlabačov, dále na Loretánské náměstí, nahlédli jsme na jesličky do kláštera Kapuciánů a pak sesšli do malebných uliček Nového světa, které nás přivedly na Hradčanské náměstí.

Vzhledem k velkému množství turistů, čekajících ve frontě před kontrolním místem u vstupu do hradního areálu, jsme závěrečnou část trasy byli nuceni upravit. Neprošli jsme nádvořími hradu a místo sestupu vinicí jsme sešli do cíle naší trasy, ke stanici metra Malostranská, po zámeckých schodech. Vánoční trasa (cca 6 km) byla koncipována tak, aby účastníci, pro které byla trasa příliš dlouhá, mohli ukončit vycházku na Dlabačově - dobré spojení MHD. Část účastníků tuto možnost využila.

Honza Šiml

 

LETENSKÉ SADY („RYBOVA MŠE“) – 22.12.2019

pozvánka

Letenské sady jsou rozsáhlý pražský park na levém břehu Vltavy a druhý největší park na území městské části Praha 7. Díky své vyvýšené poloze umožňuje výhled na řadu pražských památek a významných míst, mimo jiné Pražský hrad, Staré město a Petřín.

Před letohrádkem Královny Anny, kde začínala naše vycházka, se nás sešlo v určenou dobu 47. Naše trasa vedla nejprve přilehlým parkem směrem k Chotkově silnici, kterou jsme přešli po visuté lávce směrem do Chotkových sadů. Od hořejšího konce Letenských sadů, (Chotkových sadů) jsme pokračovali upravenými pěšinkami. Po pravé straně nás upoutala vysoká cihlová zeď bašty svaté Máří Magdalény s Kramářovou vilou. Z této bašty se mezi léty 1891 a 1911 „střílelo poledne“. Dva dělostřelci tu čekali, až na věži Klementina dá muž mávnutím praporkem znamení, že už je pravé poledne a pak vystřelili z děla.

Po mírně stoupající cestičce jsme došli k exotické stavbě Hanavského pavilonu. Ten stál původně na výstavišti v době Zemské Jubilejní výstavy v roce 1891, kde sloužil jako reklamní pavilón Komárovským železárnám knížete Hanavského. Konstrukce pavilónu je litinová a je vyplněna zdivem a sklem. Dnes se zde nachází luxusní restaurace. Podobně, jako z dalších míst letenské rampy, je z tohoto místa mimořádně pěkný pohled na Prahu. Když jsme se dostatečně vynadívali a pořídili podvečerní fotografie Prahy, pokračovali jsme dolu, mírně se svažující cestou, k patě (základům) bývalého pomníku. Josifa Vissarionoviče Stalina. Historii tohoto neslavného monumentu všichni dobře známe. Pomník to byl vskutku velkolepý. Byl totiž dlouhý 22,5 metrů, vysoký 15,5 metrů a těžký byl 15 tisíc tun. Finanční náklady se vyšplhaly na 140 miliónů tehdejších korun, materiálu bylo dovezeno na 17 tisíc tun.

Dál nás vedla vyhlídková cesta po hraně letenské pláně, vysoko nad Vltavou, až k Letenskému zámečku. Těsně před zámečkem jsme minuli ještě jednu pamětihodnost – Letenský kolotoč. Je sice známý, jako „Letenský“ ale na Letné původně nestál. Jeho historie je hodně složitá – tedy krátce. Kolotoč nejdříve stával na Královských Vinohradech u slavné výletní restaurace Kravín. Protože to tam bylo „trochu z ruky“, tak se majitel kolotoče pan Nebeský rozhodl přenést kolotoč na nějaké lukrativnější místo. To se mu podařilo nalézt o dva roky později, a to na Letné u konečné zastávky lanovky a navazující Křižíkovy elektrické dráhy do Stromovky. Hned vedle fungovala vyhlídková restaurace v Letenském zámečku. Lepší místo by asi těžko našel. Dokládá to fakt, že tu kolotoč fungoval více než sto let. Mezi účastníky vycházky byli i ti, kteří si v dětství kolotoč užívali (i jejich děti).

A to už jsme došli k našemu cíli – Letenskému zámečku. Zámeček je postaven v neorenesančním stylu evokujícím italskou předměstskou vilu. Návrh této elegantní a vzdušné stavby s arkádami a věžičkou nevypracoval v roce 1863 nikdo jiný než slovutný architekt Ignác Ullmann. Zámeček již od svého vzniku sloužil jako výletní restaurace.

Tak, jako před sto lety, i dnes se těsně u kolotoče můžeme občerstvit, a to nejen přímo v pavilónu Letenského zámečku, ale i v jeho okolí. Což jsme také učinili. Na místo jsme došli asi dvacet minut před zahájením České Rybovy mše a tak jsme se ještě prošli po okolní parkové úpravě s mimořádně krásnou alejí vzrostlých platanů.

Rybova mše, v provedení poloamatérského pěveckého sboru, který řídila Miriam Němcová, byla na tomto pro hudbu dobře vybraném místě, jubilejní – dvacátá. Popsat sílu prožitku Rybovy mše, v tomto prostředí a v přátelské atmosféře mnoha stovek účastníků, dost dobře nejde. Myslím, že kdo se tentokrát účastnil si ani příští rok nedá tuto příležitost ujít.

Všechny vás zdravím. Rád vás v příští turistické sezoně přivítám na podobných akcích.

Honza Šiml

 

VOZNICE - CHOUZAVÁ – KYTÍN – MNÍŠEK – 17.12.2019

pozvánka

Na vycházku přišlo deset zájemců. Do Voznice, výchozího místa naší vycházky, jsme dojeli autobusem MHD č. 317.

Přivítalo nás ranní mlhavé počasí, které však ukázalo i svou lepší tvář. Celý den bylo sice podmračeno, ale nebylo větrno ani nepršelo - pohodové, spíš podzimní, než zimní počasí. Na začátku naší trasy jsme šli pár desítek metrů po silnici, minuli jsem malebný přírodní rybník a za ním odbočili po žluté TZ na lesní cestu a po ní pokračovali až na křižovatku turistických cest do obce Chouzavá. Na křižovatce jsme odbočili vlevo.

Dál nás vedla modrá TZ - nejprve po upravené asfaltové cestě, později už s přírodním povrchem. Při průchodu obcí jsme si mohli povšimnout nových, zajímavým způsobem řešených stavení. Jedná se o celodřevěné stavby. Jsou roubené z přesně (průmyslově) opracovaných trámů. Poskytují rekreační, tak i celoroční možnost využití.

Na konci osady, u malého jezírka, jsme vstoupili opět do lesa (žlutá TZ) a po přírodních lesních cestách, okolo dalšího malého lesního jezírka a studánky, jsme došli ke Kytínské hájovně. Zbývající úsek cesty, na kytínskou náves, vede mírně klesající asfaltovou cestou. Čistá kytínská náves, s kostelem, rybníkem a s několika řezbářskými díly, nabízí pohled na vzorně upravený venkovský prostor. Nově otevřený pivovar, který je též součástí tohoto prostoru, nabízí pro změnu dobré občerstvení. Krátce jsme se zde zastavili a potom pokračovali po modré TZ směrem k místnímu hřbitovu.

U hřbitova, na "plácku" s několika neopracovanými kameny a velkými keramickými nádobami s bylinkami, stojí na podstavci dřevěná socha Káji Maříka. Ještě několik fotografií a naše cesta pokračovala dál po modré TZ - asfaltová cesta, pěšinky lesní cesty- až na okraj Mníšku pod Brdy. Prohlédli jsme si vánočně vyzdobené náměstí, nakoupili "potřebné věci" v cukrárně a autobusem odjeli do Prahy na Smíchovské nádraží. Celá trasa dlouhá cca 12 km vedla zvlněným terénem.

Všechny zdravím a připomínám další malou vycházku 22. prosince 2019.

Honza Šiml

 

KLÁNOVICKÝM LESEM - 27.11.2019

pozvánka

 

 

Z NOVÝCH BUTOVIC DO RADLIC – 16.11.2019

pozvánka

V sobotu 16. listopadu se konal druhý letošní „Den pro zdraví“. Tentokrát opět v areálu radlického plaveckého bazénu. Ještě před zahájením programu v Radlicích byla připravena procházka (Nordic Walking) v nedalekém Prokopském údolí.

Na výchozí místo, ke stanici metra Nové Butovice, přišlo 32 zájemců. Trasa, kterou připravila Jitka Hlaváčková, vedla krátce okrajem sídliště a poté již přírodou, po údolních pěšinkách a cestách. Nebyla dlouhá (asi tři km), ale dostatečně nám nahradila ranní rozcvičku. Nejprve jsme sestoupili na dno údolí a potom jsme se zahřáli (asi kilometr dlouhým) stoupáním ke stanici metra Jinonice.

Počasí nám přálo. Sluníčko nás provázelo od samého rána a modrá obloha vydržela po celý den. Většina „pochodníků“ se svezla metrem na stanici Radlice a účastnila se dalšího bohatého programu v areálu radlického plaveckého bazénu.

Honza Šiml

 

HOŠTICE - HORAŽĎOVICE - 31.10.2019

Výchozím místem byl areál školního zařízení v Hošticích, který je nedaleko mostu přes Otavu. Zde začíná červená TZ, po které jsme pokračovali proti proudu řeky do 6,5 km vzdálených Horažďovic.

Nejprve jsme šli po asfaltové cestě. Prošli jsme okrajem Kozlova, kde jsme si na návsi prohlédli hezky opravenou barokní kapli sv. Václava z roku 1866. V uličce, vedoucí na pěšinu k řece, jsme minuli další drobnou sakrální stavbu – litinový kříž s ukřižovaným Ježíšem, který je umístěn před bíle natřenou stěnou budovy a je zdaleka viditelný a velice působivý. Na konci uličky jsme sešli polní cestou, posypanou zlatitými listy javoru, k řece. Na klidné hladině se zrcadlila druhá strana břehu zarostlého starými, mohutnými vrbami a jejich torzy, tyčícími se nad hladinou.

Poté trasa odbočila do polí. Mírně stoupající cestou jsme došli k lesíku, na jehož okraji se nachází další církevní objekt – kříž s Kristem. Místo se jmenuje Úžlabina, a kromě kříže se zde nalézá i turistický ukazatel. Úžlabina vede příkře dolů temným lesíkem, až vyústí na pěšinu kozlovské stráně (přírodní památka), vedoucí podél travou zarostlých hald (sejpů) po rýžování zlata. Zlato se zde údajně těžilo už v době keltské. Zde se pěšina opět stočí k řece a už ji do Horažďovic neopustí. Na přilehlé loučce, kde je turistické odpočívadlo, jsme se na malou chvíli zastavili u pomníku připomínajícího smrt krále Rudolfa Habsburského.

POZOR - zde jsme odbočili z červené TZ a pokračovali dál podél toku Otavy neznačenou cestou. Minuli jsme dva jezy a slepé rameno Otavy zarostlé malebným orobincem (doutníky). Po cestě vinoucí se po navigaci a loučce jsme došli až k hlučně pracujícímu horažďovickému mlýnu. Zde jsme vyšli na silnici vedoucí na most. Po mostě jsme přešli na druhý břeh do uličky, která vede starou zástavbou. U dalšího starobylého kříže, stojícího na okraji schodiště, jsme odbočili vpravo a kamennou brankou, zvanou Kocour (postavena v roce 1870 jako součást opevnění), jsme zamířili k městské bráně do náměstí. V uličce jsme si povšimli sgrafita a štukem zdobené klenby vrat na domě z 16. století. Branou jsme vstoupili na prostorné náměstí s kašnou uprostřed a řadou zajímavých staveb na náměstí i v jeho přilehlém okolí. Zmíním se pouze o kostelu sv. Petra a Pavla, který svou mohutností náměstí vévodí. Stará část města, zámek, staré domy, brány a zbytky hradeb stojí za prohlídku.

Po krátkém odpočinku se část účastníků vydala zpět do Hoštic autobusem. My ostatní jsme se vraceli zpět po červené TZ vedoucí za mostem kolem zmíněného mlýna, ale dál po silnici. Cestou jsou k vidění další zajímavé sakrální objekty – hned za mostem malá zděná kaplička, kříž u silnice z roku 1885, a především kaple Jáchyma a Anny s léčivým pramenem. Od kaple jsme šli cestou roubenou mohutnými vrbami podél zarostlého potoka až k pomníku krále Rudolfa. Od pomníku vedla naše cesta do Hoštic – v protisměru, po stejné trase (červené TZ). Celá trasa je rovinatá, hýří vůněmi a barvami podzimní přírody a vyznačuje se mnoha udržovanými církevními památkami. Měří cca 14 km.

Moc jsem si to užil.

Honza Šiml

 

POSÁZAVSKÁ STEZKA - 26.10.2019

pozvánka

Za mlhavého rána se nás sešlo na Budějovické sedmnáct. V Jílovém jsme přestoupili do autobusu MHD č. 452, kterým jsme dojeli do Kamenného Přívozu.

Ze zastávky jsme pokračovali pěšky přes most, ze kterého jsme si mohli povšimnout kamenitého řečiště Sázavy. Po suchém létě je stav vody v Sázavě stále podnormální. Na plácku za mostem jsme udělali tradiční foto a vydali se po veřejné komunikaci (asfaltové silnici) po červené TZ směrem k začátku posázavské stezky. Tento úsek (asi 800 m) je zatížen poměrně hustou dopravou - vyžaduje zvýšenou opatrnost a od chodců ukázněné chování. Konstatuji, že se řidiči k našemu „průvodu“ chovali ohleduplně.

Ze silnice jsme odbočili na pěšinky a cesty posázavské stezky, po kterých jsme pokračovali až do Pikovic. Na druhé straně Sázavy se v opadávající mlze vypínal známý viadukt, který se klene přes údolí u Žampachu. To už naši výpravu ozářilo slunce a nad námi se klenula modrá obloha. Na cestičkách hrálo všemi barvami spadané listí, mezi stromy, které již odkládají svůj letní šat, se vypínaly skalní útvary, a pohled do hlubokých roklí a na dole plynoucí Sázavu vše umocňoval. Při pohledu na protější stranu údolí zaujmou každého návštěvníka chaty, které jsou postavené vysoko na skalách nad řekou. V pomalém tempu, při kterém bylo možné všechnu tu krásu vychutnat, a za doprovodu šumícího toku řeky, jsme došli k pikovickému kříži na začátek stezky. Zde je na skále pamětní deska informující o výstavbě stezky v letech 1914-24. Bylo to a stále je úžasné dílo.

V Pikovicích jsme se občerstvili v restauraci. Poté jsme se rozdělili. Polovina účastníků si v Pikovicích počkala na autobus do Prahy a druhá část skupiny (osm osob) pokračovala kolem řeky Sázavy a soutoku s Vltavou do Davle. Z Davle jsme odjeli MHD do Prahy. Překrásný podzimní den!

Zdravím a těším se na nějaký další výšlap v listopadu.

Honza Šiml

 

LYSÁ NAD LABEM - ČELÁKOVICE - 20.10.2019

pozvánka

Z vlaku v Lysé nás vystoupilo sedmnáct. Po krátké informaci, co nás na trase čeká, jsme se vydali do středu města Lysé.

Prošli jsme náměstím, kde jsme nezaznamenali nic pozoruhodného, a došli na rozcestí turistických cest ke kostelu, jehož oplocení zdobí barokní sochy. Podél zámeckého oplocení jsme pokračovali po červené TZ. Asi po 150 m jsme odbočili směrem ven z města. Na kraji obytné čtvrti jsme se na chvilku zastavili u malé kapličky stojící na upraveném, travnatém prostranství s lavičkami a dvěma mohutnými smutečními vrbami – příjemné místo k odpočinku. My jsme však pokračovali dál po asfaltové silnici směřující do Káraného.

Cesta vede souběžně s železnicí. Po obou stranách, silnice i železnice, zdobily cestu keře a stromy zářící podzimními barvami. Po necelém kilometru jsme došli k známému závodišti v Lysé, které je umístěno v krásném lesním prostředí. Konají se zde rovinné i překážkové závody. Do areálu, který je velice rozsáhlý, jsme mohli nahlédnout pouze přes oplocení. I tento pohled dává určitou představu o jeho rozlehlosti a kvalitě.

U brány závodiště jsme sešli na lesní pěšinu roubenou převážně vzrostlými duby. Po této příjemné cestičce jsme po hodině cesty došli k rozcestí turistických cest „U Václava“, kde jsme si odpočinuli a najedli se. Než jsme pokračovali v cestě do Káraného, přečetli jsme si ještě na rozměrném informačním panelu o historii tohoto místa. Kromě textu jsou zde i obrázky, jak byl areál rozsáhlý a jak vypadal v době svého vzniku – parková úprava a množství uměleckých a sakrálních objektů.

Naše cesta pokračovala lesními pěšinami ,okolo kterých je rozseto množství studní – zdroj pitné vody pro Prahu. Místo, kde se voda zpracovává a přečerpává do dálkového potrubí, jsme cestou k Labi minuli v Káraném. Podél pobřežní komunikace jsou rozmístěny panely s podrobnými informacemi o vzniku projektu, realizaci a provozu vodárenského komplexu „Káraný“.

Po krátké době jsme došli k moderní lanové lávce přes Labe, kterou jsme si nejprve prohlédli zdola a potom použili pro cestu na druhý břeh. Lávka má podlahu z roštů, její konstrukce je určitě bezpečná, avšak pro toho, kdo nemá dobrý pocit z výšek, to je adrenalinový zážitek. Za lávkou jsme nesešli na cyklostezku vedoucí po navigaci, ale pokračovali jsme po cestě přímo do lesa. Na první křižovatce jsme odbočili vlevo po modré TZ po které jsme došli (po 2 km) až na náměstí do Čelákovic. Tento úsek cesty vede mezi slepými rameny Labe, která zde tvoří velká romantická jezera s mnohými ostrůvky a bujnou vegetací. V Čelákovicích jsme se odměnili ve výborné cukrárně, či restauraci a z čelákovického nádraží odjeli do Prahy.

Tentokrát se na nás sluníčko usmálo až v závěrečných kilometrech.

Celková délka rovinaté trasy je 13 km (podle turistického značení).

Honza Šiml

 

BĚCHOVICE - HLOUBĚTÍN - 15.10.2019

pozvánka

Na sraz k autobusu přišlo 17 zájemců. Trasu jsme prošli přesně podle naplánovaného scénáře.

Od sousoší běžců na běchovické návsi jsme sešli k upravené cestě vedoucí mezi železniční tratí a potokem. Po necelém kilometru jsme podešli železniční trať a po modré TZ jsme odbočili k osadě Vinice. Krátce jsme šlapali po málo frekventované silnici a pak sešli na pěšinu vedoucí po břehu Počernického rybníka, po které jsme došli až na hráz, kde se nám naskytl pěkný pohled na celý rybník. Podél pobřežní pěšiny i po hrázi rybníka rostou krásné letité vrby a hráz zpevňují svými kořeny staleté lípy.

Z hráze jsme sešli do velice vkusně upraveného parku, kterým protékají dva potoky. Prošli jsme okrajem Dolních Počernic okolo hřbitova na malé zajímavě upravené návrší s vyhlídkou na další rybník, který vznikl po těžbě písku, nesoucí jméno Pískovna. Dál naše cesta vedla hostavickým poldrem, podél meandrující Rokytky, asi do jeho středu, kde jsme odbočili vpravo k lesu, překonali krátký svah a vyšli na vršek Čihadla, kde se nachází rozhledna Doubravka.

Od rozhledny jsme sestoupili lesní cestou na opačnou stranu svahu, přímo na hráz Kyjského rybníku. Rybník jsme obešli po pohodlné panelové ces. a došli k Hořejšímu rybníku, který jsme celý obešli, a po dvou stech metrech od jeho hráze, jsme došli k poslednímu Polifkovu rybníku. Asi po půl kilometru jsme zakončili naši cestu u zámečku v Hloubětíně.

Počasí bylo příjemné. Sluníčko, které by nám podtrhlo barevnost podzimní přírody, se tentokrát neukázalo. I tak jsme si mohli podzimní atmosféru vychutnat dosyta. Každý ze čtyř rybníků, kolem kterých jsme procházeli, byl trošku jiný. Největší, Dolnopočernický rybník, byl zčásti vypuštěný (připraven k výlovu), rybník Písník na nás zapůsobil divokostí břehů i vlastní hladiny rybníka, ze které trčí pařezy a kmeny odumřelých stromů. Naopak oba rybníky kyjské i jejich bezprostřední okolí jsou upravené a nabízejí cesty a pěšinky k pohodlným procházkám. Poslední rybník, ze všech nejmenší (Polifkův), je nejblíže k Hloubětínu, a je už součástí odpočinkového prostoru pro obyvatele v okolí. Do těchto míst zasahuje slepé rameno Rokytky (bývalý náhon na Kejřův mlýn), které svou romantickou krásou prostor obohacuje.

Vycházku, během které jsme mimo rybníky navštívili nově upravený zámecký park v Dolních Počernicích, přírodní geologické muzeum v místě bývalé skládky za Počernicemi a rozhlednu Doubravka v lesíku Čihadla, jsme zakončili u zámečku v Hloubětíně. Do svých domovů jsme se odjeli z nedaleké stanice metra „B“ (nebo tramvajemi 12, 16). Celkově jsme ušli necelých 12 km.

Všechny zdravím a přikládám několik fotografií.

Honza Šiml

 

POVLTAVSKÁ STEZKA - 1.10.2019

pozvánka

Z autobusu č. 390 jsme vystoupili v Třebenicích a vydali se směrem dolů k Vltavě, kam jsme sestoupili po 233 schodech k soše sv. Jana Nepomuckého. Zde jsme se společně vyfotografovali a vydali se dál po zelené TZ na trasu Povltavské stezky do Štěchovic. Na malou chvilku jsme se ještě zastavili pod monumentální hrází Slapské přehrady a pokusili se představit si situaci při povodni, kdy nestačila propusť přehrady na odvod povodňové vlny a voda přetékala přes korunu přehrady.

Povltavská stezka je součástí naučné stezky Svatojánské proudy. Stezka vede v délce 8 km po úbočí svahu vysoko nad vodní hladinou Vltavy mezi hrázemi vodních nádrží Slapy a Štěchovice. Její název, Svatojánské proudy, odkazuje na místa dávno skrytá pod hladinou.

Tentokrát jsme se na ní vydali, abychom se rozloučili s létem a otevřeli svoji turistickou náruč podzimu. Tak docela se to ale nepovedlo. „Léto“ nás přivítalo teplými slunečními paprsky, kterými nás častovalo nejen z oblohy, ale snažilo se nás oslnit i z vltavské hladiny a nepustilo nás ze svého obětí po celou cestu. Kromě střídajících se malebných výhledů na Vltavu jsme podél cesty míjeli skalní útvary, suťová pole, prošli dvěma skalními tunely a vystoupali na vyhlídky, z nichž byl pěkný výhled na vltavský kaňon. Při pohledu dolů jsme si představovali, jaký asi výškový pohled na Vltavu by se nám naskytnul, kdyby nebylo Štěchovické přehrady.

Vlastní pěšina je málo udržovaná a už se na jejím stavu povětrnostní podmínky dost podepsaly. Všichni účastníci ji však zvládli ve zdraví. Většina tuto krásnou trasu prošla poprvé a údiv nad divokostí a rozmanitostí přírodních krás dávali neskrytě najevo. Cestou jsme se mohli zastavit u 12 nových, dobře koncipovaných informačních panelů naučné stezky Svatojánské proudy, které upozorňují na zdejší přírodní zajímavosti, informace o voroplavbě a přehradách. Malý kousek před koncem trasy jsme spočinuli přímo nad hrází přehrady Štěchovice, kde je, kromě přehradních vodních turbin, umístěna i přečerpávací elektrárna. Stáli jsme na můstku nad mohutným potrubím vedoucím na vrchol svahu „Homole“, kde je vodní nádrž, kam se voda přečerpává, aby se pak její spád využil pro výrobu „špičkové energie“. Před Štěchovicemi neušel naší pozornosti architektonicky zajímavý kostel, který prochází v současné době opravou a na jehož věž byl nedávno osazen nový zvon. Jak nám řekla místní obyvatelka.

Po čtrnácté hodině jsme byli na konci trasy ve Štěchovicích, kde naše putování skončilo. Měli jsme štěstí. Po osmi minutách čekání přijel autobus, který nás odvezl do Prahy. Po nástupu do autobusu se zamračilo a začalo pršet. To se ohlásil podzim.

Honza Šiml

 

PROSEČNICE - JÍLOVÉ - 17.9.2019

pozvánka

V noci na 17. září pršelo a trochu se ochladilo. To bylo asi příčinou, že na tuto velice zajímavou vycházku přišlo jen devět zájemců. Skupina byla sice menší než obvykle, ale dobří chodci a parťáci.

Vystoupali jsme „VLČÍ ROKLÍ“ a pokračovali po prastaré lesní cestě, lemované mnoha skalními útvary, nad klikatícím se potůčkem, který protéká dvěma jezírky. Zastavili jsme se u krásného, rovně rostlého smrku a obdivovali jeho výšku. Snad čtyřicet metrů. Cestou k druhému jezírku jsme již nacházeli první hříbky – ty pravé, baculaté s krásně hnědými hlavičkami. U jezírka jsme udělali skupinovou fotku a pokračovali dál Vlčí roklí po cestě vydlážděné neopracovanými balvany až ke kamennému vodopádu.

Na úpatí této přírodní zajímavosti jsme si přečetli panel - odborné pojednání o geologii a přírodě této lokality. Po několika desítkách metrů jsme byli na místě a měli možnost tento geologický útvar shlédnout. Pokochat se monumentalitou oblých, jemným mechem porostlých balvanů a vše si vyfotografovat. V tu dobu vykoukly z mraků sluneční paprsky, které nás pak provázely celý den.

Pokračovali jsme Hornopožárskými lesními cestami a pěšinkami, sbírali houby a v pohodovém tempu si prošli celou naplánovanou trasu. Ani na posledním strmějším úseku nebyly problémy – pěšina kluzká nebyla.

Do Jílového jsme došli před 14. hodinou. Na náměstí jsme se odměnili (v cukrárně či restauraci) nějakou tou dobrotou a vrátili se autobusem v 15 hodin do Prahy.

Byla to krásná pohodová vycházka – příroda, počasí, provoněný les, přátelská atmosféra a navíc plné tašky hub!

Honza Šiml

 

TORRE DI PALME - 2.9.2019

Tentokrát to byla vycházka mimo region – prošli jsme se po okolí italského městečka Porto San Giorgio.

Skupina šestnácti turistických nadšenců vyrazila (v horkém odpoledni) z kempu, kde jsme byli ubytováni, na trasu dlouhou pouhých osm km. Trasa však měla jeden náročnější úsek. Cílem bylo „skalní městečko“ Torre di Palme.

První část vycházky vedla po úzkých chodnících městečka a po silnici (cca jeden km). V tomto úseku jsme prošli okolo dvou stavebně zajímavých kostelů. Ze silnice jsme odbočili na mořskou pláž, proslulou množstvím naplavených a mořem ohlazených kamenů a kamínků. Jsou tak pěkné, že každý z nich láká k sebrání. Mají tvary vajíček, srdíček různých placiček a jiných roztodivných tvarů, barev a žíhání. Nevýhodou je jejich váha. Většinou jsme si je jenom prohlédli, pocítili v dlaních jejich hladkost, chlad a vůni moře, potěšili se jejich krásou a ponechali je na pláži. Na konci pláže, u vlnolamu z nahromaděných bělostných balvanů (asi travertinu), jsme se vyfotografovali a celá skupina pak pokračovala polní cestou od pryč moře. Z okolo rostoucích stromů jsme ochutnali zrající fíky.

K našemu cíli to bylo už jen „pár kroků“. Městečko Torre di Palme, které stojí na skalnatém návrší, jsme celou cestu z Porto San Giorgio viděli před sebou. Závěrečný výstup na vrchol kopce jsme absolvovali po schodišti s 256 schody. Žádné tričko nezůstalo suché! Pohledy z vyhlídek na okraji města však za tu trochu potu stály. A panoramatický pohled na mořský obzor od východu na západ je opravdu jedinečný.

Torre di Palme je malé městečko, ale nesmírně malebné. Strmé, uzounké uličky plné barevných květů, domy z kamenných kvádrů, kamenná schodiště, kamenné portály vchodů se zdobenými vchodovými vraty či dveřmi, malá okénka zaplněná květy. Svou pestrostí zaujme i kavárnička vyzdobená množstvím barevných obrázků. Cestou jsme nahlédli do dvou starobylých kostelíků s typickými zvony zavěšenými v navýšeném, štítovém, prostoru. Prohlédli jsme si též jednoduchou kapli z X. století. Prostor mezi domy je vyplněn kamennou, květy vyzdobenou, kašnou a kavárenskými stolky s vyhlídkou na moře a Porto San Giorgo. Pravda, vše je trochu plánovitý útok na oči turistů, ale povedený. Prošli jsme si křížem krážem uličky a schodiště, kde většina účastníků nacházela další a další objekty hodné zachycení do paměti mobilu či fotoaparátu. Doufám, že v myslích účastníků utkví především atmosféra místa, kterou žádná fotografie nepřekoná.

Zpět do kempu jsme se vrátili po silnici a někdy i po chodníku, které tam téměř nejsou!! Pravda, řidiči aut chodce většinou respektují, je jen potřeba si zvyknout na trochu jinou atmosféru pouličního provozu. Byl to prima výšlap.

Na příští vycházku s vámi (už zase doma v Česku) se těší

Honza Šiml

 

DAVLE - JÍLOVÉ - 23.8.2019

pozvánka

Na vycházku přišlo 18 zájemců. V Davli, u mostu přes Vltavu, jsme udělali tradiční startovní foto a vydali se vlevo po silnici (červená TZ) vedoucí podél Vltavy. Asi po pětistech metrech jsme přešli most přes Záhořanský potok, na jeho pravobřežní stranu. Záhořanský potok zde končí svoji pouť a po pár desítkách metrů se vlévá do Vltavy.

Pokračovali jsme šli proti jeho toku až na rozcestí turistických cest, kde je lávka na druhý břeh. Tam směřovala naše trasa (modrá TZ). Cestou, od ústí potoka do Vltavy až na toto rozcestí, jsme prošli hlubokým údolím plným zeleně a celou cestu nás provázel šum a bublání vody kličkující mezi balvany a protékající přes malé kamenné jezy. Některé úseky toku mají charakter horského potoka. Pro množství neudržované zeleně zůstaly však některé partie toku našim očím utajeny. Malebná krása Záhořanského potoka vynikne při jarním tání, kdy se promění v bystřinu horského typu. Bujná zeleň zalesněných strání po obou stranách údolí nás trošku ošidila i o pohled na skalní útvary, které celé údolí zdobí. Každá roční doba má v přírodě své kouzlo. O něco nás „ošidí“ a něco pěkného nabídne.

Při cestě údolím jsme prošli okolo tří trempských osad a mohli tak shlédnout jejich „architekturu“. Osady zde vznikaly v třicátých letech minulého století a jejich charakter se měnil s dobou. Od nejskromnějších přístřeší, téměř bez vybavení, až po dnešní celoročně obytné stavby. Jsou zde k vidění objekty převážně z šedesátých let (většinou pěkně opravené) a nové stavby a přestavby z posledních desetiletí. Také pár chat z doby původních trempů –udržovaných i rozpadajících se. Za lávkou jsme pokračovali lesní, stoupající cestou a pěšinkami až na okraj osady Petrov. Prošli okrajem vsi a po žluté TZ pokračovali lesem až na skalní vyhlídku Třeštibok, ze které je úchvatný pohled z výšky na meandrující tok Sázavy, protější Malý a Velký Medník a daleký výhled do údolí Sázavy na obě strany. Z tohoto místa jsme pokračovali stále po žluté TZ převážně lesními cestami až do Jílového.

Celý den nás provázela modrá obloha. Na lesních cestách bylo příjemně, i když teplota ve volném terénu byla 27 oC. Nadýchali jsme se svěžího vzduchu, potěšili se krásou přírody a mnozí si navíc nasbírali dostatek hub, aby večer doma nezaháleli, pěkně je očistili a uvařili si z nich něco dobrého. Dobrou chuť.

Na prodloužení trasy (výstup na vyhlídku) jsme se dohodli v průběhu cesty. Myslím, že to stálo za pár kroků navíc. Celá trasa měřila přibližně 12,5 – 13 km. V Jílovém jsme se „odměnili“ podle chuti – v cukrárně, či u piva.

Honza Šiml

 

ČERNOLICKÉ SKÁLY - 17.8.2019

pozvánka

Na stanici autobusu se nás sešlo devatenáct. Od autobusové zastávky pokračovala naše cesta po místních komunikacích (ŽTZ) mezi vilkami, přes pěkně vyhlížející náves, směrem k hřebínku Brd, který se tyčil před námi. Na malou chvilku jsme se shromáždili u kapličky, stojící při cestě, abychom udělali společnou fotografii.

Tato poklidná cesta bohužel ústí do rušné komunikace, kde je potřeba dbát na bezpečnost. Není zde chodník a silnice se svažuje do nepřehledné zatáčky. Proto jsme pokračovali dál jednotlivě, po levé straně silnice a vytvořili asi padesát metrů dlouhého „hada“, vinoucího se husím pochodem až k odbočce na neupravenou polní cestu, kde žlutá turistická cesta pokračuje kolem pole a několika vilek až k úpatí vlastního kopce. Dalších, přibližně 700 metrů, nás čekala prudce stoupající, vodou vymletá úvozová cesta se značným výškovým rozdílem (cca 100 m?). Nejkritičtější místa, vymletá někde až na skalní podloží, s nahrnutými kameny a štětem, jsme mohli pohodlně a bezpečně obejít vzrostlým smrkovým lesem.

Po čtyřiceti minutách jsme se všichni sešli na křižovatce turistických cest pod rozcestníkem „U šraňku“. Cestou nahoru jsme byli účastníky neuvěřitelné nehody dvou nákladních skříňových aut, které za pomoci navigace do této lesní, neudržované, svažité cesty zajely shora a zaklínily se zde tak, že nebyla šance na cestu dolů, ani na návrat. Jeden z řidičů, kterého jsme potkali, nám řekl, že čekají na bagr a buldozer, který by měl cestu upravit. Nedovedu si představit, je-li to vůbec možné. Práce na několik dnů, týdnů?

Naše cesta pokračovala příjemnou lesní cestou na skalní vyhlídku Hviždinec, vzdálenou od rozcestí asi jeden km. Tento skalní útvar je členitý, a tak při výstupu na jeho nejvyšší bod (vyhlídku) je potřeba opatrnosti. Zde jsme se na chvilku posadili, rozhlédli po krajině, nasvačili a provedli zápis do zdejší „vrcholové knihy“. Hviždinec je skála, čnící vysoko nad okolní terén, ze které je daleký pohled do krajiny směrem na pahorkatinu a lesní komplex v okolí Karlštejna a Českého krasu. Skýtá i zajímavý „letecký“ pohled na Řevnice, Hlásnou Třebáň a těmito městy meandrující Berounku.

V tu dobu se zatáhlo a trochu ochladilo. Nezdrželi jsme se dlouho, vrátili se na rozcestí U šraňku a vydali se vlevo (ČTZ) po hřebenu, širokou lesní cestou, směrem k 3,5 km vzdáleným černolickým skalám. Brdský hřeben pokrývají lesy, místy vystupují obnažené skály a balvanitá pole. Kdo si všímal okolního lesa, mohl vidět také docela pestrou skladbu dřevin - duby, smrky, borovice, břízy, mladé i vzrostlé jedle, které nebývají k vidění často. Cestou jsme „zobali“ zrající ostružiny a některým se podařilo najít hříbky i jiné houby. Za necelou hodinu jsme se již rozsadili po skalním masivu, který byl hlavním cílem naší vycházky, černolických skalách.

Z tohoto místa je rozhled na obrácenou stranu než z Hviždince. Přímo pod námi Černolice a na dohled Líšnice, Klinec a Řitka. V pozadí dělá kulisu vrchovina podél Vltavy a Sázavy. Prošli jsme se po pěšině na vršku a prohlédli si skály. Průhledy do krajiny mezi skalami jsou jedinečné a velice fotogenické. Naše putování pokračovalo přes obec Černolice a za ní luční cestou do lesa, kde nás čekal sestup do první rokle a trocha bláta na jejím dně. Dole tekoucí potok jsme zdolali po novém můstku a pokračovali stále lesem po ČTZ přes další dvě strmé rokle, jejichž zdolání vyžadovalo trošku víc sil. V dobré náladě a natěšení na odměnu v cukrárně či u piva jsme dorazili do Jíloviště - cíle naší vycházky. Tentokrát to byla půldenní cesta krásnou letní přírodou a doufám, že jí zopakujeme, třeba v jiném ročním období.

Našlapali jsme (podle dodatečného změření trasy) téměř 13 km.

Honza Šiml

 

VE ŠLÉPĚJÍCH PRAOTCE ČECHA – NA ŘÍP - 30.7.2019

pozvánka

O vycházku projevilo zájem 14 seniorů. Pohodlným vlakem jsme dojeli do Roudnice nad Labem. Z nádraží jsme došli na náměstí, ze kterého je pěkný pohled na průčelí zámku. Zde jsme si udělali „startovní“ fotografii, rozhlédli se po prostorném náměstí, kde za štíty domů bylo možné spatřit vrchol známé roudnické hlásky. Poté jsme se neprodleně vydali na cestu podřipskou krajinou k hoře Říp.

Ze dvou turistických značek, které vedou na Říp (modrá a červená), jsme si vybrali červenou. Především proto, že velká část trasy vede lesními pěšinkami, kdežto modrá otevřenou krajinou. V den naší vycházky dosahovala teplota ke 30 oC. Cesta z náměstí na okraj města, dlouhá cca jeden kilometr, vede sídlištní a vilovou zástavbou. Tento úsek trasy není nijak přírodně ani architektonicky zajímavý.

Asi po dvaceti minutách jsme došli na začátek lesního úseku a po klikaté pěšině vystoupali na vršek nad Roudnicí, ze kterého bylo, na místech s průseky, vidět do krajiny a na vlastní město. Chladivá lesní pěšinka nás dovedla až do obce Krabčice, kterou jsme celou prošli až na začátek krásné lipové aleje vedoucí k úpatí Řípu. Uprostřed Krabčic je kostel a na konci obce je dřevěná socha praotce Čecha. Jinak je tento úsek cesty málo zajímavý. Zato cesta lemovaná staletými lipami, která končí těsně u úpatí hory, je úžasná. V tomto místě se skupina, která šla do té doby společně, rozdělila na menší skupiny a jednotlivce a k vrcholu jsme vystoupali každý podle svých sil a chuti. Náležitě jsme se zpotili a nahoře, u stánku s občerstvením, se asi po půl hodince všichni sešli.

Na nejvyšším místě hory stojí rotunda svatého Jiří, kterou jsme si prohlédli z vnějšku a kdo měl zájem i s komentovanou prohlídkou. Po odpočinku na této hoře, která je „co Mohamedu Mekka, to Čechu Říp“, jsme se vydali na cestu zpět. Polovina účastníku se v Krabčicích (po 10 km cesty) oddělila a využila autobusového spojení do Roudnice nad Labem. Zbývajících osm si nenechalo ujít příjemnou cestu zmíněnou lesní pěšinkou a došlo až na nádraží do Roudnice pěšky. V dusném počasí, při teplotě blízké 30 oC, to byl pro všechny účastníky náročný výšlap. Někteří, kteří tento výlet absolvovali, mají z různých důvodů sníženou mobilitu a musili trošku zatnout zuby, aby poslední úsek na vrchol Řípu zdolali. Přesto jsem na jejich tvářích zaznamenal jen úsměv. Ani slovo nářku. Smekám před nimi a všechny zdravím.

Vycházka na horu Říp nám zabrala velkou část dne a ubrala sil. Prohlídka města nám zůstala na jindy. Do Prahy jsme dojeli vlakem po 16. hodině. Bouřky, které se po celý den ve středních Čechách vyskytovaly, se nám zcela vyhnuly. Sv. Petru velký dík.

Honza Šiml

Hora Říp - tento 459 m vysoký kopec neobvyklého zvonovitého tvaru se tyčí uprostřed roviny a proto je zdaleka viditelný (i z Prahy). Geologický popis je pro laika nezajímavý, snad jenom to, že je znám silným magnetismem (obsahuje hodně magnetitu a titanu). Jedná se o čedičovou vyvřelinu stáří 25 mil. let. Jeden ze základních kamenů Národního divadla je i z této hory. V našem podvědomí je Říp především spjatý s legendou o příchodu praotce Čecha, po kterém je naše vlast pojmenována. Tuto pověst první zachytil písemně Kosmas a Říp se tak stal jedním ze symbolů českého státu. K Řípu neodmyslitelně patří románská rotunda svatého Jiří a Vojtěcha, kterou nechal v roce 1126 vystavět kníže Soběslav na paměť vítězné bitvy u Chlumce nad německým panovníkem Lotharem. Nejprve byla zasvěcena Vojtěchovi a později v 16 století sv. Jiří. V dubnu každého roku se zde koná tradiční pouť s bohoslužbou. Co se majitelů hory týče – ve středověku patřila strahovskému klášteru, potom několikrát změnila majitele a dnes patří rodu Lobkowiczů.

Roudnice nad Labem - město Podřipska, nabízí řadu zajímavostí – Podřipské muzeum, věž Hláska, Lobkowiczký zámek, galerii moderního umění, Augustiniánský klášter, židovský hřbitov a další.

 

HÁJE – SVATÁ HORA U PŘÍBRAMI – 23.7.2019

pozvánka

V úterý 23. července v 8 hodin se nás na zastávce MHD sešlo 31! Jedna účastnice se ještě připojila přímo na Svaté hoře. Vzhledem k předpovědi vysokých denních teplot jsem očekával malou účast. A ejhle!! Autobus jsme téměř obsadili.

Z autobusu jsme vystoupili na zastávce Háje a část pěší vycházky na Svatou horu, dlouhou 4 km, jsme absolvovali ještě za přijatelné dopolední teploty.

Po příchodu do areálu kláštera jsme udělali společnou fotografii, zběžně si prohlédli celou stavbu – prošli se okolo basiliky Nanebevzetí Panny Marie, vyslechli si zvonkohru a poté i zvony oznamující poledne. V zápětí jsme se vydali na více než hodinovou podrobnější procházku s průvodcem. Obešli jsme celý ambit se čtyřmi rohovými kaplemi a celou řadou vnějších kaplí. Dozvěděli jsme se o historii Svaté Hory, pověstech a bájích vyobrazených na stropě ambitu a postranních kaplí. Prohlédli jsme si vnitřek basiliky s nově instalovanými varhany s tisícovkou píšťal. Měli jsme možnost zaslechnout i jejich hlas – probíhala zde varhanní škola.

Z areálu stavby jsme zašli do parku, zastavili se u pamětního kříže faráře Toufara, prošli se krátkou křížovou cestou (prosté dřevěné kříže) a vydali se spojovací chodbou po 400 m dlouhém schodišti do centra Příbrami. Ve skupinách jsme si prohlédli město (kostel, moderní kašnu, pěší zónu) a občerstvili se. Někteří navštívili i zámeček (nejstarší dochovanou stavbu v Příbrami), kde je muzeum, informační turistické středisko a výstavní síň se stálou výstavou fotografií uměleckého fotografa Františka Drtikola.

Pěkné počasí, společnost příjemných lidí a spousta zajímavých informací – tak by se dala shrnout naše vycházka. Do Prahy jsme se vraceli individuálně autobusy MHD. Ve svých domovech jsme byli kolem 16. hodiny, kdy teplota vzduchu v Praze dosahovala 36 oC.

Honza Šiml

 

PRAŽSKOU ZELENÍ – LESEM NA CIBULCE – 4.7.2019

pozvánka

Na vycházku se nás sešlo osmnáct. Naším cílem byla část lesa v okolí usedlosti Cibulka upraveného do podoby lesoparku. K úpravě lesa na park došlo již v 19. století. Součástí parku je řada soch a staveb, z nichž se většina dochovala do dnešní doby, i když některé v žalostném stavu.

Začali jsme u sochy sv. Jana Nepomuckého (nedaleko tramvajové zastávky), od které jsme vyšli přírodním schodištěm k Čínskému pavilonu. Zde se nám otevřel pohled na usedlost Cibulku a ovocný sad na svahu. Pokračovali jsme po zpevněných cestách, roubených starými duby a došli k soše Jupitera. Zastavili jsme se u chráněného dubu mimořádné velikosti. O kousek dál jsme minuli romantickou Poustevnu a po lesní pěšině sešli k jezírku Diany. Nad jezírkem jsme si prohlédli její sochu.

Od jezírka jsme vystoupali pár metrů k umělé zřícenině s rozhlednou a po jejím úzkém cihlovém schodišti až nahoru a rozhlédli se po okolí. Od rozhledny vedla naše cesta na vršek svahu tabulové hory Vidoule. V současné době je celá obrovská pláň pokryta zrajícím, zlatě svítícím ječmenem.

Asi polovina naší trasy se vyhnula hlavním parkovým cestám a místo toho vedla po lesních pěšinách, krásným listnatým lesem. Poslední kilometr po asfaltové cestě nás zavedl na začátek naší trasy u stanice tramvaje. Většina účastníků byla v této zelené části Prahy poprvé a procházku si užívala. Pro mnohé se vycházka stala inspirací pro další návštěvy, např. prázdninové procházky s dětmi.

Honza Šiml

 

VOZNICE - STOŽEC - SKALKA - MNÍŠEK - 14.6.2019

pozvánka

Na vycházku přišli pouze manželé Vodehnalovi. Moc mne to překvapilo, protože se mi ji podařilo načasovat naprosto přesně – viděli jsme záplavu kvetoucích náprstníků.

Z Prahy jsme vyjeli v 7 hodin. Za chládku jsme od autobusové zastávky ve Voznici šlapali po zelené a pak modré TZ na lesní rozcestí „Voznice“, dále po zelené TZ lesní cestou zvanou „Hadovka“ na rozcestí „Knížecí studánky“ a yystoupali na Stožec (605 m n. m.). Krásným chladivým lesem, v nadmořské výšce cca 550 m n. m., jsme po hřebenové trase došli na Skalku a sešli do Mníšku. Ušli jsme cca 18 km. Byla to jedna z nejhezčích vycházek.

Honza Šiml

 

PROSEČNICE - TÝNEC NAD SÁZAVOU - 11.6.2019

V úterý 11.6.2019 se konala vycházka po trase Prosečnice - Vlčí rokle - Panská skála - Týnec nad Sázavou - cca 13 km. Účastnilo se jí 13 "pochodníků".

Do Prosečnice jsme jeli vlakem z Kačerova. Na trasu z Prosečnice jsme vyrazili poměrně pozdě - asi v 10:30 hodin. Ten den odpoledne dosáhla teplota 32 oC. Vzhledem k tomu, že téměř celá trasa vedla lesem nebyla procházka nikterak náročná, ale naopak příjemná.

Krásný kamenný vodopád ve Vlčí rokli na začátku trasy mnohé fascinoval svou mohutností a zvláštností - něco opravdu nevídaného. Dále vedla trasa lesními cestami mnohde roubenými vzrostlými stromy. Mimo jiné též překrásnou modřínovou alejí. Alejí, jakých je u nás málo. Pohled na řadu, nejméně třicet metrů vysokých, mohutných modřínů, dlouhou cca půl kilometru, je úžasný. Dále jsme šli pěšinkami vystlanými travou a mechem, vyzdobenými letními květy včetně pestrobarevných, vysokých náprstníků. Krásná příroda a příjemná atmosféra celý zážitek z výletu ještě umocnily.

Honza Šiml

 

POSÁZAVSKÁ STEZKA - 9.6.2019

pozvánka

Na stanici Budějovická dorazilo 16 výletníků. Autobusem jsme dojeli do Kamenného Přívozu a vyrazili nejprve po asfaltové silnici, ze které jsme po necelém kilometru odbočili na červenou turistickou značku (TZ) do údolí Sázavy.

Po úzké kamenité pěšince nad Sázavou, která v jednom místě prudce stoupá, jsme došli na rozcestí turistických cest - červené a modré. Klasická Posázavská stezka vede až do Pikovic po červené. My jsme pro tentokrát udělali malou změnu a pokračovali příjemnou lesní cestou, která se střídá s pěšinkami, po modré značce do Třebsína. Pod Třebsínem jsme se zastavili v sídle vodníka TŘEBSINA, syna vodníka TŘEBA. Přečetli jsme si jejich rodinný příběh, který je moc zajímavý, avšak poněkud složitý. Kdo chce vědět podrobnosti o tomto rodě vodníků, tak si tam zajděte (nejblíže to je ze Štěchovic).

V Třebsíně, hned na kraji obce u krásné zvoničky, je restaurace. Zde jsme se občerstvili a s novými silami se vydali hlubokou romantickou roklí do údolí Sázavy. Asi po 20 minutách jsme stanuli zpět na červené TZ Posázavské stezky. První vyhlídka, na kterou jsme došli, Raisova vyhlídka je pojmenovaná po známém českém spisovateli, který ji rád navštěvoval. Je odsud „letecký“ pohled do údolí řeky Sázavy. Následovala Klimentova vyhlídka, ze které je pohled na zákrut řeky s chatami a malou pláží. Vyhlídka získala název po Josefu Klimentovi (1858 – 1938), učiteli, dlouholetém pracovníkovi Klubu Českých turistů a autorovi turistických průvodců.

Od této vyhlídky trasa klesá blíž k hladině řeky. Všude okolo je mnoho přírodních krás a zajímavostí. Sestup však vyžaduje opatrnost – mít otevřené oči pro krásu i nebezpečí. Sešli jsme k řece a podél toku pokračovali směrem do Pikovic. Vlevo nad námi jsme minuli Medník, který každoročně navštěvujeme, když na jaře kvete vzácná rostlina kandík. Cestou jsme vzhlíželi ke skalám, na kterých jsou vybudovány krkolomně vyhlížející stavby chatek. Mimo jiné i „kadibudka“ přilepená na skálu v obrovské výšce. Na protějším břehu řeky se vyjímá skalní útvar Pikovická jehla.

Po chvilce jsme došli k velkému dřevěnému kříži, který je na začátku Posázavské stezky. Zde je na skále upevněna pamětní deska Posázavské stezky se základními daty o stavbě. Pořídili jsme si „cílovou“ fotografii a vydali se ke konečné stanici autobusu u Pikovického mostu. Část účastníků počkala na autobus do Prahy zde, druhá část pokračovala podél Sázavy do Davle. Do Prahy jsme přijeli společně asi v 15 hodin.

Celková délka trasy do Pikovic činí 10 km, do Davle pak 13 km. Věřím, že jste si výlet užili ve zdraví a těším se na viděnou na dalším výšlapu.

Honza Šiml

 

ÚDOLÍM ŘEKY KAMENICE - 18.5.2019

pozvánka

Vyrazili jsme vlakem v 9:19 h ze Smíchovského nádraží směr Turnov. Po dvou hodinách jsme byli na místě a dali si oběd v restauraci proti nádraží, která je moc příjemná a obědy mají do 100 Kč.

Posilněni a v dobré náladě jsme rychlíkem ve 12:42 h pokračovali do Železného Brodu, kde jsme přestoupili na navazující osobní vlak, a nakonec vystoupili ve stanici Návarov, která je přímo v lese.

Došli jsme k mostu, odkud je krásná vyhlídka na řeku. Prošli jsme okolo hezké vilky Rusalka, kde byla rovněž možnost občerstvit se. Pokračovali jsme do mírného kopce a přešli na stezku směřující na zbořeninu Návarov, kde jsme si trochu zasportovali. Čekala nás totiž krátká feráta zajištěná kovovým žebříkem. Vystoupali jsme ke zřícenině hradu, který jsme si bohužel nemohli prohlídnout zblízka, protože se právě opravuje.

Potom jsem sešli dolů k řece, kde začínala divoká příroda a slapy. V rozšiřujícím se údolí se divoká voda zmírňuje. Prošli jsme nejkrásnějším úsekem podél řeky zpět k Rusalce a odtud do Jesenného. V 16:07 h jsme nasedli na rychlík přímo do Prahy.

Celou cestu připravila a krajem svého mládí nás provedla Milena Frýbová. Děkujeme.

Jitka Hlaváčková

 

POVLTAVSKÁ STEZKA - 17.5.2019

pozvánka

Několik dnů před termínem vycházky bylo deštivých. Trasa je náročná i za sucha. Proto jsem z bezpečnostních důvodů uvažoval o odložení vycházky a o náhradní trase.

U autobusu na Smíchovském nádraží se nás sešlo deset – všichni odhodlaní vycházku absolvovat. Dojeli jsem do Štěchovic a vyrazili po modré turistické značce na okraj obce, kde jsme odbočili do prudkého svahu na pěšinu, která vede zalesněným svahem. Minuli jsme potrubí přečerpávací elektrárny, která je součástí přehrady Štěchovice, a posléze se podívali na elektrárnu shora.

Pokračovali jsme podél Vltavy po zelené TZ až do Třebenic (zelená TZ). Povltavská stezka je součástí naučné stezky Svatojánské proudy. Trasa je mimořádně krásná a pozoruhodná, avšak cesta po ní je obtížně schůdná. Vede v délce 8 km po úbočí svahu vysoko nad vodní hladinou Vltavy mezi hrázemi vodních nádrží Slapy a Štěchovice. Její název Svatojánské proudy odkazuje na místa, dávno skrytá pod hladinou. Přesto, že počasí bylo v den vycházky pro turistiku ideální, bylo potřeba nespěchat a na chůzi se soustředit. Chůze na promoklém terénu byla pomalejší a vyžadovala zvýšenou opatrnost a pozornost na každém kroku.

Po zelené TZ jsme došli až k soše sv. Jana Nepomuckého na dohled od Slapské přehrady. Odsud jsme vystoupali po 233 schodech k zastávce autobusu a restauraci v Třebenicích, kde jsem vycházku (částečně z časových důvodů) ukončili a vrátili se MHD do Prahy. Na Homoli, k nádrži přečerpávací elektrárny, si zajdeme jindy.

Ukázalo se, že odhodlání přítomných, trasu neměnit a zdolat nástrahy cesty, mělo reálný základ, že se u nikoho z přítomných nejednalo o přecenění svých fyzických možností, jak se někdy stává. Přiznávám se, že jsem měl obavy, aby nenastaly komplikace, jejichž řešení by v daném terénu bylo velice složité. Za tyto pochybnosti se všem omlouvám.

Trasa Povltavské stezky je úžasná za každého ročního období. Tentokrát nás provázela sytá zeleň listoví stromů, keřů, květy mnoha druhů pozdně jarních, ale už i letních, bylin dávaly znát, že klepe na dveře léto. Vizuální zážitek byl umocněn zasvěceným popisem jednotlivých rostlin, který nám poskytnul jeden z účastníků – Petr Šmerák. Kromě střídajících se malebných výhledů na Vltavu jsme podél cesty míjeli skalní útvary, suťová pole, prošli dvěma skalními tunely a vystoupali na vyhlídky, z nichž byl pěkný výhled na vltavský kaňon. Při pohledu na Vltavu z výšky jsme se snažili představit si, jaký pohled by se nám naskytnul, kdyby nebylo Štěchovické přehrady. Cestou jsou rozmístěny nové, dobře koncipované informační panely naučné stezky „Svatojánské proudy“, přibližující okolní přírodu. Mnohé z toho, co jsme si přečetli na panelech, jsme mohli spatřit na vlastní oči – i živého mloka. Bystré oko Petra Š. spatřilo i ledňáčka. Citlivý turista může na této osmikilometrové trase vidět a zažít mnoho zajímavého.

Byl to pěkně prožitý den. Všechny, nejen účastníky, moc zdravím. Těším se na další výšlapy.

Honza Šiml

 

ODPOLEDNÍ PROCHÁZKA PRAHOU - 14.5.2019

pozvánka

Sešlo se nás dvanáct turistek. Vyrazily jsme autobusem ze zastávky Na Knížecí směrem na Dívčí Hrady. Vyšlapaly jsme na Ctiradův vrch a odtud dolů do Prokopského údolí.

Za chladného a větrného počasí (jen občas na nás vykouklo sluníčko) jsme ušly cca sedm km.

Jitka Hlaváčková

 

 

NÁVŠTĚVA SKANZENU V PŘEROVĚ NAD LABEM - 20.4.2019

pozvánka

Na místo srazu na Černé Mostě dorazilo 17 turistů. Autobusem č. 398 jsme dojeli do Starého Vestce, odkud jsme pokračovali pěšky přibližně tři km polní cestou podél potoka do skanzenu v Přerově nad Labem.

Krásné počasí nám umožnilo vychutnat si cestu přírodou i sváteční atmosféru přerovského skanzenu. Nahlédli jsme do života předchozích generací, jak v tomto kraji žily od konce 18. do poloviny 20. století. V současné době je ve skanzenu k vidění osm chalup a mnoho dalších hospodářských objektů, které sem byly přeneseny ze středního Polabí a citlivě soustředěny do celku, který přesvědčivě charakterizuje polabskou vesničku 19. století.

Velikonočně vyzdobeným skanzenem jsme procházeli chalupu od chalupy a nahlíželi do věrně zachycených interiérů světnic. V některých světnicích seděly selky (figuríny) v historických oblečeních (pracovních šatech, krojích) a prováděly různé domácí práce, za pecí si hrály děti. V kolíbce spalo dítě. Kovárna byla oživena ohněm, u kterého koval kovář apod. Instalace je tak přesvědčivá, že při vstupu do objektu a pohledu na ně mnozí návštěvníci podvědomě pozdravili. Pro nás starší, kteří měli možnost v mládí pobývat na venkově, to bylo nostalgické nahlédnutí do dětství a mnohdy i připomenutí blízkých osob, které jsme v tomto prostředí vídali při práci s nářadím, které naše vnoučata pravděpodobně vůbec neznají.

Velikonoční atmosféru skanzenu dokreslovala výstava kraslic a různé techniky zdobení vajíček včetně praktických ukázek. Kdo chtěl, mohl si sám vyzkoušet. Po podrobné prohlídce skanzenu jsme se vydali na cestu do Čelákovic. V lužním lese, kterým jsme procházeli směrem k Labi, jsme si kromě mohutných stromů a začínající květeny mohli povšimnout následků několikaletého období sucha. Místa, kde byly močály a jezírka, jsou většinou vyschlá. I tak je každý lužní les svou neupravenou divokostí krásný. Další naše cesta se vinula alejemi vzrostlých stromů, chatovou oblastí okolo upravených zahrádek po břehu Labe až do Čelákovic.

Z Čelákovic jsme se vrátili do Prahy vlakem. Ušli jsme přibližně devět kilometrů.

Honza Šiml

 

VYCHÁZKA JARNÍM POLABÍM: ČELÁKOVICE - KÁRANÝ - 17.4.2019

pozvánka

Na vycházku dorazilo 13 zájemců. Z nádraží v Čelákovicích jsme došli do středu města, kde jsme si dopřáli malé občerstvení ve vyhlášené cukrárně. Prohlédli jsme si náměstí se zajímavou kašnou (kaskádovitý potůček) a výstavní radnici.

Z náměstí jsme sešli po žluté turistické značce k Labi, kde jsme nejprve udělali společnou fotografii u kmenů mohutných topolů a potom pokračovali podél zdymadla k lávce přes Labe. Minuli jsme plavební komoru pro velké dopravní lodě přepravující např. uhlí, štěrk či těžké kontejnery s různým materiálem a zbožím. Při přecházení lávky se nám naskytl pohled nejen na Labe, ale i na vlastní město a orientačně i na trasu naší cesty.

Přešli jsme po lávce těsně nad hladinou slepého ramene Labe, prošli přírodní rezervací Grádo, až ke křižovatce turistických tras „U Václava“, kde jsme se na chvíli zastavili u zbytku bývalé eremitáže (poustevny), kterou založil hrabě Špork. Ze záznamů o tomto místě vyplývá, že kromě poustevny tu bývaly zahrady s vodotrysky, větrný mlýn a řada barokních soch (pravděpodobně dílo Matyáše Brauna). Do dnešní doby zde zůstala jen malá část – pískovcový reliéf zavraždění sv. Václava a sochy andělů Života a Smrti. (Většina soch byla přemístěna na zámek v Lysé nad Labem). Vše je pěkně restaurováno.

Po prohlídce kapličky a sousoší jsme pokračovali po červené až do Káraného. Les, jehož krajem jsme procházeli, je součástí chráněné přírodní rezervace Lipovka. Jedná se o lužní lesy v blízkosti řeky a podél slepých ramen Labe a kulturní borové lesy na sušších místech navátých písků mezi Brandýsem a Lysou n. L. Obec Káraný je známá zdroji pitné vody pro Prahu – přírodní filtrace písky umožňuje získávat kvalitní pitnou vodu. Projdeme okolo plnírny pitné vody a těsně za obcí se klene přes Labe další lávka, která nám umožní přejít zpět na pravý břeh Labe.

Za lávkou, přes kterou jsme prošli na druhý břeh Labe na okraj Lázní Toušeň, jsme měli neplánovanou, ale velice příjemnou, zastávku na chatě u jednoho z účastníků vycházky – Petra Šedy.

Po návratu na trasu jsme pokračovali po levém břehu Labe a mezi jeho slepými rameny zpět až ke zdymadlu, kde se okruh naší vycházky uzavřel. Pestrá příroda, labský veletok a lesy.

Zpět do Prahy jsme dojeli vlakem z Čelákovic. Ušli jsme přibližně 12 km.

Honza Šiml

 

VYCHÁZKA JARNÍM POLABÍM: SADSKÁ – NYMBURK – 9.4.2019

pozvánka

Do Sadské jsme dojeli autobusem č. 398, prošli jsme náměstím a odbočili na návrší k dominantě města - kostelu sv. Apolináře. Pokračovali jsme po žluté turistické značce kolem hotelu Modrá Hvězda a u jezera navázali na červenou turistickou značku, kterou jsme sledovali až do Nymburka.

Od jezera, které vzniklo po těžbě písku, jsme pokračovali po cestičkách v borových lesích, které jsou založeny na pískových dunách, a brodili jsme se pískem jemným jako mouka. Před obcí Písty jsme si prohlédli jednu z písečných dun, která byla zachována bez porostu a je udržována jako přírodní památka. Za obcí jsme šli po lukách (pastvinách) a po průchodu částí lužního lesa jsme sešli na cyklostezku k Labi a po ní došli až do Nymburka.

Zde jsme se vyfotografovali pod zbytkem středověkých hradeb. Mnozí byli překvapeni jejich monumentalitou a krásou. Po další malé prohlídce města jsme se zastavili na občerstvení a vlakem se vrátili do Prahy.

Vycházky dlouhé 12 km se zúčastnilo sedmnáct turistů. Celou trasu, včetně krátké prohlídky Sadské a Nymburka, jsme absolvovali za krásného slunečného počasí. Pokochali jsme se rozkvetlými sakurami v růžové aleji v Sadské a množstvím bíle kvetoucích stromů a keřů. Chvílemi to vypadalo, jako v zasněžené krajině.

Honza Šiml

 

VYCHÁZKA JARNÍM POLABÍM: LIBICE - PODĚBRADY - 3.4.2019

pozvánka

Na místo srazu na Masarykově nádraží přišlo dvacet osob. Zastávkovým vlakem jsme dojeli do Libice. Prošli jsme obcí k památníku Slavníkovců, kde jsme se nejprve seznámili s historií místa a udělali společnou „startovní“ fotografii.

Další cesta vedla příjemnou pěšinou po břehu Cidliny k soutoku s Labem. V zahradní restauraci u soutoku jsme se zastavili na krátké občerstvení. Pokračovali jsme po pravém břehu Labe do Poděbrad. Již z dálky jsme viděli poděbradský zámek a most přes Labe, po kterém jsme přešli na druhý břeh, abychom si v parku za mostem prohlédli starou zvonici a kostelík, postavený na paměť popravených kutnohorských horníků.

Poté jsme se vrátili do centra Poděbrad, prošli se centrální lázeňskou promenádou, kde kromě sadové úpravy z roku 1936 je řada uměleckých děl a veřejné prameny minerální vody, kterou jsme měli možnost ochutnat v neupravené formě. V naší „výbavě“ cestou domů nechyběly ani lázeňské oplatky.

Nepříznivá předpověď počasí z minulého týdne se naštěstí nevyplnila a tak nás celých 10 km provázelo sluníčko a vycházku jsme si mohli „vychutnat“.

Honza Šiml

 

VÝLET NA KARLŠTEJN A DO OKOLÍ - 30.3.2019

pozvánka

Výchozím bodem vycházky, které se zúčastnilo 17 osob, byl městys Karlštejn a cílem obec Svatý Jan pod Skalou. Od nádraží jsme vystoupali po červené turistické značce k hradu, který jsme obešli a lesní cestou pokračovali k místu zvanému „Dub u sedmi bratří“. Lesní pěšiny a cesty nás vedly dále přes „Bubovické vodopády“ a turistickou křižovatku „Propadlá voda“ na hřebínek s výhledy na staré mohutné lomy a úzkokolejnou dráhu pro hornické účely. Na protější stráni jsme viděli arboretum a na plošině pod strání ukázky těžených hornin.

Pokračovali jsme na vrchol skály Svatý Jan, ze které je letecký pohled na klášter, obec a okolní kopcovitou krajinu. Pohled poskytuje mimořádný zážitek. Poté jsme sestoupili do obce ke klášteru a prohlédli si kostel a jeskyni sv. Ivana (poustevnu).

Vzhledem k náročnosti trasy a teplému počasí jsme se rozhodli náš výšlap neprodlužovat do Vráže a ukončit jej ve Sv. Janu. Odjeli jsme tedy autobusem MHD do Prahy.

Špičkové počasí, probouzející se jarní příroda a daleké výhledy do malebné krajiny nám byly odměnou za opakované, namáhavé výstupy a sestupy hlubokými romantickými roklemi. Ušli jsme cca 12 km.

Účastníkům děkuji za příjemnou společnost, všechny zájemce o naše výšlapy zdravím a připomínám další vycházku, která se koná již ve středu 3.4.2019. Tentokrát do Polabí, a to z Libice do Poděbrad (cca 10 km po rovině).

Honza Šiml

 

PIKOVICE - MEDNÍK - 22.3.2019

pozvánka

Na vycházku se sešlo 31 účastníků. Při čekání na autobus jsme zjistili, že z provozních důvodů linka č. 338 nekončí u mostu v Pikovicích, kam jsme měli namířeno, ale již ve Štěchovicích. Naše vycházka (plánovaná na 7 km) se tím trochu prodloužila, ale stálo to za trošku námahy navíc.

Za štěchovickým mostem jsme se vyfotografovali na schodišti, po kterém jsme následně vystoupali (po 98 schodech) na vyhlídku nad Vltavou. Pod námi, jako z leteckého pohledu, byla vidět Vltava se štěchovickou přehradou, ve které je, mimo jiné, umístěna naše první přečerpávací elektrárna. Za přehradou jsme mohli dohlédnout do hlubokého údolí, které svírá řeku Vltavu. Podél Vltavy vede romantická turistická cesta, kterou jsme již při svých vycházkách navštívili.

Dál naše trasa pokračovala lesem, loukou a částečně obcí Závist. Na vršku za obcí jsme přešli opět na lesní cestu vedoucí na vrch Medník. U kamenné mohyly na Medníku jsme udělali „vrcholovou“ fotografii, zapsali svou účast do návštěvní knihy a sestoupili po svahu Medníku do prostoru, kde kvete endemická rostlinka KANDÍK – prvotní cíl naší vycházky. Tato květina vyrůstá a vykvétá brzo na jaře na úbočí Medníku, v krásném bukovém lese. Loňské suché listí, žádná vegetace, na první pohled nehostinný povrch a náhle růžovo-fialový květ. Někde jeden kvítek, jinde skupinka. Každý rok se na ten zázrak přírody chodí podívat velké množství lidí.

Chodili jsme po stráni opatrně a hlídali si každý krok, abychom některému květu neublížili. Bohužel nejsou všichni návštěvníci dost pozorní. Když jsme se dostatečně potěšili a pokochali květy i pohledem do údolí Sázavy a krátce si odpočali, vydali jsme se na zpáteční cestu do Pikovic a podél Sázavy do Davle a autobusem do Prahy.

Délka vycházky se prodloužila asi na dvojnásobek. Všichni do cíle ve zdraví došli a doufám, že byli spokojeni.

Honza Šiml

 

STARÁ BOLESLAV A OKOLÍ - 11.3.2019

pozvánka

Přes velice špatnou předpověď počasí (déšť, zima, výstraha na silný vítr) se nás na Černém mostě sešlo patnáct a rozhodli jsme se správně. Když jsme vystoupili v Brandýse nad Labem na náměstí z autobusu, začalo svítit sluníčko a s malými přestávkami nás provázelo po celou dobu vycházky.

Po krátké prohlídce náměstí jsme se vydali na okružní vycházku okolo zámku k mostu přes Labe, ze kterého je na zámek nejlepší výhled. Pokochali jsme se pohledem nejen na zámek, ale i na Labe pod námi, kde je kromě zdymadla i malý, vodní, sportovní areál a v blízkosti také hydroelektrárna.

Za mostem jsme sešli po schodech vpravo na pobřežní navigaci a po krátké chvilce odbočili do vzrostlé aleje, a pokračovali k lesíku, ve kterém je světově proslulá atletická dráha - Houštka. Asi všichni pamatujeme, že na tomto malém atletickém stadionu vytvořil Emil Zátopek několik světových rekordů v běhu (5 km, 10 km a hodinovku). Od dorosteneckých let, kdy Zátopek tyto rekordy vytvořil, jsem toužil toto světově proslulé místo vidět na vlastní oči. Možná to byla i vaše touha, či zvědavost.

Cestou ke stadionku jsme prošli kolem zdevastovaných lázní Staré Boleslavi. Část cesty jsme se vrátili lesem zpět a zamířili do středu města. Naše trasa vyústila přímo u kostela na Mariánském náměstí ve Staré Boleslavi, ve kterém je uchováván posvátný mariánský reliéf, zvaný Palladium země české. Kostel je momentálně v generální rekonstrukci.

Náš okruh pokračoval na náměstí sv. Václava do areálu svatováclavské baziliky, kde byl první hrob sv. Václava. Sem vedla od roku 1680 z Prahy poutní cesta se 44 kapličkami, které lemovaly cestu od Poříčské brány v Praze až do Brandýsa k Labi. Dnes jich je asi jenom polovina.

Po prohlídce areálu jsme zamířili zpět k mostu přes Labe do Brandýsa. Po nástupu do autobusu, na zpáteční cestu začalo pršet. Sv. Petře díky!! Trasu jsme prošli celou, nadýchali se svěžího vzduchu, připomněli si dějiny našeho státu i slavné období Zátopkových výkonů na stadionu v Houštce, shlédli památné stavby ve Staré Boleslavi i v Brandýse. Vycházku jsme zakončili malým přátelským posezením.

Honza Šiml

 

DALEJSKÝM ÚDOLÍM DO ŘEPORYJÍ - 4.3.2019

pozvánka

Na místo srazu (stanici metra Hůrka) dorazilo 29 seniorů. Přes Slunečné náměstí jsme sešli k rybníku na Prokopském potoce, přešli po hrázi a sestoupili na silnici v Prokopském údolí. Po ní jsme pokračovali mezi mohutnými skalními útvary (Hemrovy skály), na jejichž vrcholu (planině) stávalo hradiště Butovice.

Asi po 1 km jsme odbočili do Dalejského údolí a podél Dalejského potoka došli procházkovým tempem za dvě hodiny až do Řeporyj (asi 6 km). Cestou jsme míjeli mnohé skalní útvary a lomy, které jsou pojmenovány podle barvy těženého vápence (Červený lom, Černý lom). Na potoce stával Trunečkův mlýn, po kterém zbyly již jenom štíty budov a zarostlý náhon. Celou dobu nás provázelo jarní větrné počasí.

Část účastníků použila na zbytek cesty k metru městský autobus. Ostatní jsme pokračovali po zelené turistické značce okolo středověkého skanzenu a romantických jezírek na rozlehlou louku po které jsme došli k sídlišti Stodůlky a dále údolím prokopského potoka na stanici Metra Lužiny (celkem 9 km).

Přátelské ovzduší, jarní počasí a dobrá nálada nás provázely až do cíle.

Honza Šiml

 

VYCHÁZKA NA BRANICKOU SKÁLU - 19.2.2019

Na vycházku přišlo 17 zájemců. Většina z nich znala Branickou skálu jen z cest po nábřežích – Branickém či Smíchovském.

Počasí bylo příjemné, dohlednost poměrně dobrá. Vycházka byla tentokrát opravdu krátká. Zato výškový rozdíl byl značný. Pohled ze skály na Prahu je podobný, jako ze skály na Vyšehradě jen s větším záběrem směrem k Modřanům. Všichni ve zdraví došli – doufám, že spokojení.

Všem přeji slunné dny a těším se na naše další vycházky.

Honza Šiml

 

ZE ŽIŽKOVA NA ŽIŽKOV - 17.2.2019

pozvánka

Na moji výzvu ke krátké nedělní procházce, kterou jsem rozeslal až ve čtvrtek, se dostavilo nečekaně hodně zájemců – celkem 34. Za krásného slunečného počasí jsme prošli plánovanou trasu.

Nejprve jsme vystoupali na vršek kopce Třešňovka (foto celé skupiny), odkud je pěkný výhled na severní i jižní část Prahy. Především Karlín, Vysočany, Hloubětín a na obzoru severní část města – Prosek, Ďáblice, Bohnice, Kbely a další části. Na opačné straně především Jarov a Malešice.

Cestou kolem Rokytky jsme si prohlédli její nové, meandrující koryto a vkusně upravené okolí. Na hladině řeky bylo k vidění množství divokých kachen a nutrií. Pokračovali jsme po nově upravené hrázi rybníka, od jehož zamrzlé hladiny se odráželo jarní sluníčko a barva modré oblohy.

Od rybníka jsme vystoupali na zalesněný hřebínek, který je asi 50 metrů vysoký a táhne se od Lehovce až k Jarovu. Částí, která se nazývá Smetanka, jsme prošli po lesní pěšince až na její konec. Po prudší neupravené části pěšinky jsme opatrně sestoupili na asfaltovou cestu do Hrdlořez.

V místě mostku přes Rokytku jsme se rozloučili pořízením cílové fotografie a dál jsme již pokračovali ve skupinkách, po upraveném chodníku na hrdlořezský kopec ke konečné tramvají. Zde se náš turistický okruh uzavřel. Ušli jsme cca 7 km.

Honza Šiml

 

OPAKOVANÝ DO VÝLET DO HRADCE KRÁLOVÉ - 2.2.2019

Na nádraží přišlo pouze 17 zájemců. Z náhradníků, které jsem stihl ještě pozvat, přišli tři. V Hradci Králové jsme byli před desátou hodinou.

Nejprve jsme se zašli podívat na terminál hromadné dopravy na Riegrově náměstí, který získal v roce 2009 titul Stavba roku Královehradeckého kraje. Potom jsme nahlédli do moderního katolického kostela Božského srdce Páně a zastavili se na rozlehlém Urlichově náměstí. V ulici za náměstím jsme si prohlédli frontu domů s členitými a vkusně barevnými a čistotou vynikajícími fasádami. Podobně je tomu i v dalších ulicích Hradce.

Před mostem přes Labe jsme shlédli několik sochařských děl, které pocházejí z hořických sochařských sympozií. Po pravém břehu Labe jsme došli k hydroelektrárně, kde jsme mohli obdivovat její architektonickou krásu. Jedná se o technickou i architektonickou památku, zprovozněnou v roce 1912.

Po hrázi elektrárny jsme prošli na druhý břeh Labe do Jiráskových sadů, prohlédli si památeční dřevěný kostel a podél řeky Orlice došli k jejímu soutoku s Labem, kde je umístěno sousoší vyjadřující splynutí Orlice s Labem. Po procházce sady jsme vyšli schodištěm podél Gočárových teras na zrekonstruované Pivovarské náměstí, kde dnes sídlí Krajský úřad. Celou okružní cestu jsme mohli nad sebou vidět věže katedrály sv. Ducha a Bílou věž, kterou jsme navštívili a z jejího ochozu se rozhlédli po obvodu dnešního stotisícího města Hradce.

Přesto, že počasí nebylo ideální byly v dálce byly vidět zasněžené Krkonoše a Orlické hory. Po prohlídce Bílé věže jsme se prošli po Velkém náměstí a navštívili Východočeskou galerii moderního umění. Některé účastnice neměly o prohlídku obrazů zájem, tak pokračovaly s prohlídkou města na vlastní pěst. Ostatní po prohlídce obrazů a vlastní budovy galerie (úžasná stavba plná krásných vitráží) pokračovali po trase kolem Klicperova divadla, Pospíšilovy sochy (zasloužil se o rozvoj Hradce – stržení hradeb) a známé budovy hradeckého muzea na druhou stranu Labe a přes prostorné Masarykovo náměstí zamířili k nádraží. Do Prahy jsme se vrátili před osmnáctou hodinou. Ušli jsme cca 6 km.

Počasí nám opět přálo. Přes veškeré katastrofické předpovědi celou dobu nepršelo. Začalo pršet v 16 h, když jsme z Hradce odjížděli. Po oblevě byly cestičky v sadech rozblácené, ale i to se dalo bez problémů zvládnout. Menší skvrnkou na této výpravě bylo asi to, že odpadlo společné posezení u oběda. Restaurace, do kterých jsme před obědem nahlíželi, byly většinou obsazené a ceny značně vysoké. Doufám, že to celkový dojem z návštěvy této východočeské metropole nikomu nepokazilo.

Honza Šiml

 

OKOLO PROKOPSKÉHO POTOKA – 28.1.2019

pozvanka

Na vycházku přišlo 37 zájemců. Většina trasy vede zeleným pásem mezi sídlištní a vilovou zástavbou. Nejprve jsme sešli kousek po široké, pohodlné cestě od stanice metra k novogotickému kostelu sv. Jakuba Staršího ve Stodůlkách. Po obejití kostela jsme klesali upraveným parkem k podchodu pod frekventovanou silnicí a dále pokračovali zeleným pásem, kterým protéká Prokopský potok. V tomto úseku údolí naplňuje postupně čtyři rybníky, které obklopuje Centrální park s odpočinkovými místy.

Prošli jsme kolem rybníků, přešli jednu z hrází, kde je krátký (cca 100 m) výstup po turistické pěšině na prostornou louku, odkud byl panoramatický výhled na okolní zástavbu a Centrální park v údolí potoka. V tomto místě překlenuje rybník a údolí tubus metra linky B, umístěný na vysokých pilířích (technická zajímavost).

Sestoupili jsme dolů na upravenou cestu, obešli rybník a sešli zpět do údolí Prokopského potoka, úseku, kde protéká neregulován. Zde, v přírodním prostředí, na dně údolí, potok meandruje pod skalními útvary a končí v dalším velkém rybníku. Naše trasa směřovala okolo rybníku a dále pěšinou do sídliště na vkusně upravené Sluneční náměstí, na kterém stojí moderní radnice z roku 2003. Okolní zástavba dokresluje moderní způsob řešení sídliště.

Počasí, které přineslo v posledních dnech oblevu, nám v úseku, kde vede trasa terénem, připravilo „trošku“ bláta. Myslím, že to všichni účastníci přijali s nadhledem, že si procházku užili a zároveň poznali kousek Prahy 13. Podařilo se mi získat 19 plánků Prahy 13 - plánek umožní lepší orientaci a poznání o trase a může být pro některé inspirací k dalším vycházkám do této pražské lokality. Tentokrát jsme vyšli od metra ve Stodůlkách a v zablácených botách a s úsměvem se rozloučili na Slunečním náměstí u stanice Metra Hůrka.

Honza Šiml

 

VÝLET DO HRADCE KRÁLOVÉ – 20.1.2019

Dvacet účastníků absolvovalo výlet přesně podle připraveného programu.

Prošli jsme se poloprázdnými ulicemi moderní části města, kde jsme obdivovali architektonické řešení zástavby pořizované v první polovině dvacátého století a o kousek dál zástavbu starého města. Všechny zaujala (v Praze nevídaná) čistota hradeckých ulic, jejich šířka a „vzdušnost“. Při pomalé procházce byl čas zastavit se před jednotlivými objekty a uvědomit si jejich stavební čistotu a krásu.

Za mostem, přes který jsme přešli Labe, jsme si prohlédli řadu budov dosud funkční hydroelektrárny z roku 1912, která zaujme snad každého architektonickým řešením a barevností. Prohlédli jsme si vkusně upravené Jiráskovy sady s řeckokatolickým kostelíkem sv. Mikuláše, přeneseným sem z východního Slovenska v roce 1935, a sousoším soutoku Labe a Orlice od sochaře Josefa Škody, u něhož jsme udělali společnou fotografii.

Po kaskádovitém schodišti okolo Gočárových teras jsme došli na nádvoří Starého pivovaru, který byl nedávno přebudován na moderní sídlo Úřadu Královéhradeckého kraje. Pokračovali jsme kolem katedrály sv. Ducha až k Bílé věži a vyšlapali jsme slíbených 225 schodů nahoru. Výstup není ani trochu nudný a výhled na Hradec a jeho blízké i daleké okolí (byly vidět i zasněžené Krkonoše) je nádherný.

Prošli jsme se Velkým náměstím, prohlédli si starodávné podloubí a paláce a na Malém náměstí se občerstvili v hospůdce. Po krátkém odpočinku následovala návštěva Východočeské galerie moderního umění, kde je, kromě současné výstavy Zdenka Sýkory, k vidění vynikající stálá výstava moderního umění a expozice Vladimíra Preclíka.

Po návštěvě galerie jsme prošli kolem Klicperova divadla na hradecké šance, sešli k soše L. J. Pospíšila, který se zasloužil o moderní rozvoj města, a podél hradeb došli na další most, ze kterého je pěkný pohled na budovu Muzea východních Čech (bohužel v současné době obehnané lešením). Zastavili jsme se na prostorném Masarykově náměstí před sochou Tomáše Garrigue Masaryka a pomalu došli na nádraží.

Tento krátký komentář postrádá výčet mnoha dalších drobných zážitků z naší pěší hradecké pouti. Příjemné počasí nás provázelo celý den.

Děkuji všem za účast, příjemnou společnost a zdravím.

Honza Šiml

 

DRUHÁ ZIMNÍ VYCHÁZKA BRDSKÝM POLESÍM – 12.1.2019

Několik dnů před plánovanou vycházkou napadl sníh. Byla naděje, že prožijeme nevšední den v krajině, kde nám bude pod nohami křupat sníh, ve vzduchu budou poletovat vločky sněhu a mrazivý vzduch pročistí naše plíce. Toto očekávání zkalila obleva a předpověď počasí slibovala na sobotu další oteplení a déšť. Obával jsem se, že se výlet nevydaří, že tato situace zájemce odradí.

K mému velkému překvapení se na stanici autobusu sešlo 24 natěšených turistů. V té době začalo drobně pršet. Na nikom jsem však nepozoroval, že by pochyboval o tom, že prožijeme krásný den. A to se stalo! Takový přístup k turistice je jedině správný a nesmírně to oceňuji.

Autobusem jsme se přepravili ze Smíchovského nádraží do Řitky, odkud trasa stoupá lesní cestou asi jeden km na vrchol brdského hřebenu na rozcestí turistických cest (trochu náročnější úsek). Dále jsme pokračovali po lesní pěšině na vyhlídku Hviždinec, kde jsme se pokochali krásným výhledem na údolí Berounky. Po stejné cestě jsme se vrátili na rozcestí a pokračovali po hřebeni (bez větších výškových rozdílů) na malebnou barokní Skalku a do Mníšku pod Brdy.

Stanovený program jsme dodrželi a všechna očekávání se vyplnila. Sníh na brdském hřebenu křupal pod nohama, vločky poletovaly, chladivý vítr zásoboval naše plíce kyslíkem a na cestu nám zasvítilo i slunce. Našlapali jsme poctivých 9 km. Terén, kde jsou pod sněhem kořeny a kameny, byl občas náročný. Všichni došli do cíle v pohodě a zdraví. Na Skalce a v Mníšku jsme se podle chuti odměnili – občerstvili. Cesta autobusem do Prahy byla bez problémů.

Honza Šiml

 

PIKOVICE - JÍLOVÉ - 27.11.2018

Moji milí, včera, za příjemného zimního počasí (0–3 oC, bezvětří) jsme se provětrali na osmikilometrové trase mezi Pikovicemi a Jílovým, plné přírodních zajímavostí. Sešlo se nás pouze třináct a pejsek. Na to, že pozvánku posílám na 98 adres, to není moc. Nevadí.

Všichni došli do Jílového v pohodě s tvářemi zbarvenými dorůžova a úsměvem na rtech. Věřte, že vycházky v zimě jsou zdravější než v létě. Nebojte se chladného vzduchu a pojďte příště s námi.

Všechny zdraví

Honza Šiml

 

PIKOVICE - MEDNÍK - 5.10.2018

Za krásného podzimního počasí jsme se v pátek 5.10. prošli krásnou přírodou v oblasti obou Medníků.

Vystoupili jsme na Velký Medník, udělali "vrcholovou" fotografii a zapsali se do návštěvní knihy. V přístřešku pod Medníkem jsme poobědvali z vlastních zásob a vydali se na trasu okolo Malého Medníku. Cesta vede okolo staré vrby, sídla ještě staršího vodníka, který tam hlídá asi stovku (nebo víc?) hrníčků na lidské dušičky. Samozřejmě jsme se s ním vyfotili.

Roklí, roubenou skalními útvary jsme sešli na Posázavskou stezku (asi v její střední části) a  po ní došli zpět do Pikovic k mostu na autobusovou zastávku.

Skoro celá trasa vede po přírodních cestách s výhledy na okolní krajinu i na meandrující Sázavu. Je to jen kraťoučký popis zážitků z této mimořádně pěkné (asi 11 km dlouhé) trasy, která poskytuje poznání mnoha přírodních zajímavostí.

Vycházku využilo 11 párů nohou.

Posílám turistický pozdrav a těším se na další společné vyšlápnutí.

Honza Šiml

 

KYTÍN A MNÍŠEK - LEDEN 2018

Tento kurz se koná pod naším Kulturně komunitním centrem. Chcete-li se ho zůčastnit, zavolejte nám na recepci, případně se u nás rovnou stavte!
© 2008 - 2018 Senior fitnes z. s. Všechna práva vyhrazena. Design by Vojtěch Blechta